Antonín Hobza

V roce 1896 maturoval na třebíčském gymnáziu a v letech 1896−1903 absolvoval Právnickou fakultu české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. V letech 1903−1904 působil jako advokátní koncipient a současně byl také soudním praktikantem na Zemském soudu v Praze, v letech 1904−1911 pak působil v Zemském výboru Království českého. V roce 1907 se habilitoval pro obor církevního práva, přičemž k jeho další specializaci patřilo taktéž mezinárodní právo, které od roku 1913 vyučoval na pražské univerzitě, kde byl v roce 1917 jmenován profesorem mezinárodního práva. V nově vzniklém Československu (ČSR) se stal v letech 1919−1920 prvním přednostou právní sekce ministerstva zahraničních věcí a v letech 1921−1922 působil na velvyslanectví ve Francii. V Paříži se stal členem Institutu mezinárodního práva, kde přednášel o ČSR a mezinárodním právu. Mezi jeho další záliby patřilo letectví, načež se specializoval na letecké právo a stal se místopředsedou Mezinárodního právnického výboru pro letectví. Po návratu do ČSR zastával v letech 1923−1924 (krátce také v r. 1939) pozici děkana Právnické fakulty Univerzity Karlovy (PF UK). Vedle toho také v průběhu své profesní kariéry zastupoval ČSR v mezinárodních smíšených rozhodčích soudech (česko-německých a česko-maďarských), vedl delegace pro uzavření smluv s Rakouskem a Polskem o státním občanství a ochraně menšin, byl členem Stálého rozhodčího dvora v Haagu a zakladatelem a předsedou Československého sdružení pro mezinárodní právo. Ve své bohaté odborné produkci se stavěl za mírové soužití mezi národy s odlišnými politickými systémy, byl zastáncem odluky církve od státu a taktéž se snažil o reformu právního studia. Byl rozhodným stoupencem mezinárodního práva, které stavěl nad národní právo. V průběhu nacistické okupace byl v roce 1940 penzionován a na univerzitu se vrátil až po osvobození. V srpnu 1945 nastoupil na Katedru mezinárodního práva a vstoupil do KSČ. V souvislosti s procesem s K. H. Frankem v roce 1946 vypracoval znalecký posudek, v němž mj. poukázal na irelevanci mnichovské dohody z roku 1938. V témže roce odešel do penze, v níž se podílel na přípravách k vypracování nové ústavy.

Po komunistickém státním převratu v roce 1948 došlo k jeho povolání zpět na PF UK, kde vedl přednášky z mezinárodního práva. V roce 1952 byl členem vládní komise pro vytvoření Československé akademie věd (ČSAV) a posléze se stal prvním předsedou její ekonomicko-právní sekce a zároveň se zasloužil o zřízení Kabinetu pro mezinárodní právo ČSAV.

KOBER, Jan: Antonín Hobza. In: DOSKOČIL, Zdeněk a kol.: Biografický slovník českých zemí. Hi−Hol. Praha: Academia – Historický ústav AV ČR, 2022, s. 693−694. TOMEŠ, Josef a kol.: Český biografický slovník XX. století. I. díl A–J. Praha – Litomyšl: Petr Meissner – Paseka, 1999, s. 471.