Vladimír Hořký

Po maturitě na gymnáziu začal pracovat jako pomocný dělník v plzeňských Škodových závodech. V době nacistické okupace se v roce 1944 rozhodl odejít do exilu, kde chtěl vstoupit do některé zahraniční armády bojující proti Němcům. Společně s jedním kolegou a s ofocenými plány některých zbrojních konstrukčních zařízení vyráběných ve Škodovce se jim podařilo dostat přes Slovensko do Budapešti, kde byli zadrženi maďarskými bezpečnostními složkami. Kvůli nalezeným plánům byli deportování coby domnělí špioni do koncentračního tábora, odkud se jim v dubnu 1944 podařilo uprchnout do Jugoslávie. Zde se Hořký dostal k československým partyzánům, kteří na území Jugoslávie bojovali v Československé partyzánské brigádě Jana Žižky z Trocnova. Po absolvování základního výcviku a zdravotnického kurzu se stal členem štábu brigády, zastával funkci zdravotnického referenta a v září 1944 se také stal členem Komunistické strany Jugoslávie (KSJ). Kvůli údajným rozepřím s politickým komisařem brigády, jemuž otevřeně vytýkal „špatné marxisticko-leninské postoje“, byl prý nucený od partyzánského tělesa uprchnout (jiné údaje zase hovoří o jeho „zbabělém chování v boji“) a posléze se v hodnosti poručíka jugoslávské armády dostal v dubnu 1945 přes Maďarsko zpět na osvobozované území ČSR. Po návratu začal pracovat na pozici sociálního referenta v partyzánském oddělení Ministerstva národní obrany, kde působil do roku 1946. Poté byl přeřazen do řadové armádní jednotky, kde s přestávkou setrval až do zatčení v prosinci 1949, za nímž měl stát náměstek ministra národní obrany Bedřich Reicin. Hořkému byla kladena za vinu špionáž pro britskou Secret Intelligence Service za války a pro jugoslávskou zpravodajskou službu v poválečném období, což zatvrzele odmítal. Jelikož se obvinění nepotvrdila, byl odsouzen vojenským soudem alespoň k jednomu roku odnětí svobody za to, že u sebe neoprávněně přechovával písemnosti obsahující státní tajemství.

Po propuštění nastoupil na místo konstruktéra v národním podniku Stavoprojekt. V té době se začala znovu projednávat jeho kauza, neboť mezitím došlo k zadržení Bedřicha Reicina. Hořký svůj případ nyní vysvětloval tak, že byl zadržen a posléze „odstraněn“ z armády „Reicinem a jeho klikou“, spolupracující s jugoslávskou zpravodajskou službou (měla to být msta za to, že Hořký sám spolupráci s Jugoslávci odmítl, což Reicinovi hlásil). Dne 26. 12. 1951 byl získán ke spolupráci s StB (krycí jméno „Eva“) s úkolem získávat informace z „prostředí jugoslávských partyzánů“. Jeho kooperace s StB byla hodnocena pozitivně, přičemž měl být „iniciativní“ a „svědomitý“ v plnění zadaných úkolů. Spolupráce byla ukončena v důsledku jeho svědecké výpovědi proti Bedřichu Reicinovi v „Procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským“, čímž byl nadále „nepoužitelný“ v možnostech pronikat do „nepřátelského prostředí“. V roce 1954 začal pracovat v Dopravoprojektu, n. p. (později Pragoprojekt, n. p.), kde se podílel na realizaci dopravní infrastruktury související se stavbou vltavské kaskády či dálnice D1. V roce 1968 získal státní vyznamenání „Řád Rudé hvězdy“ a „Za zásluhy o výstavbu státu“. Od roku 1981 zastával funkci vedoucího skupiny technické analýzy a byl předsedou závodní organizace KSČ v Pragoprojektu, n. p. V roce 1982 byl StB získán opětovně ke spolupráci (krycí jméno „Piller“) do „problematiky mezinárodní kamionové dopravy“. Jelikož odešel v říjnu 1983 do důchodu, byla s ním spolupráce ukončena.

Archiv bezpečnostních složek - sb. Svazky tajných spolupracovníků (TS), arch. č. TS-1701 MV, arch. č. TS-741609 MV.