Antonín Hřebík

Pocházel z rodiny aktivních členů a funkcionářů Tělovýchovné jednoty Sokol, zakladatelů řevnického Sokola. Po maturitě na reálném gymnáziu na Smíchově v roce 1922 studoval v letech 1922‒1929 Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Poté nastoupil jako advokátní koncipient v Praze a od roku 1934 působil jako advokát na Zbraslavi. Již od mládí cvičil v Sokole v Řevnicích, v roce 1920 byl okrskovým vzdělavatelem a v roce 1922 pak vzdělavatelem župy Jungmannovy na Smíchově. Posléze byl také dosazen do organizační komise vzdělávacího předsednictva Československé obce sokolské (ČOS) a v roce 1925 se stal členem vzdělávacího předsednictva ČOS. V průběhu třicátých let působil jako místostarosta v Sokole Zbraslav a jako starosta župy Pražské – Scheinerovy. V roce 1939 se stal členem předsednictva ČOS, v němž působil jako místostarosta až do zákazu organizace ze strany nacistických okupantů v roce 1941. Během okupace se zároveň stejně jako řada dalších sokolů zapojil do protinacistického odboje, což ho stálo zatčení gestapem v září 1941. Po vyšetřovací vazbě prošel koncentračními tábory v Terezíně a v Osvětimi, odkud byl v červnu 1942 propuštěn. V roce 1944 došlo k jeho opětovnému zatčení a uvěznění v Benešově, kde se dočkal konce okupace. Po osvobození začal obnovovat sokolskou organizaci a k 1. 6. 1945 se stal starostou ČOS, kteroužto funkci zastával do roku 1948. Také byl předsedou Ústředního národního tělovýchovného výboru a jeho nástupnické organizace Československého svazu tělesné výchovy (ČSTV). Vedle toho se stal v květnu 1945 předsedou Revolučního národního výboru na Zbraslavi, později byl tamtéž členem Místního národního výboru a také členem okresní vyšetřovací komise Okresního národního výboru Praha – venkov – jih. Taktéž byl jmenován veřejným žalobcem u Mimořádného lidového soudu v Praze. V poválečném období se stal členem Československé strany národně socialistické (ČSNS) a také zasedl jako poslanec v Prozatímním (1945‒1946) i Ústavodárném (1946‒1948) Národním shromáždění. V roce 1946 svědčil za ČOS při procesech s K. H. Frankem a velitelem osvětimského koncentračního tábora Rudolfem Hössem.

V průběhu vládní krize v únoru 1948 vedl delegaci sokolů k prezidentovi Edvardu Benešovi, jímž nebyl přijat. Posléze se postavil proti čistkám mezi sokolstvem a odmítal komunisty předepsané prohlášení k sokolstvu, jež měl uveřejnit pod svým jménem. Záhy byl zbaven starostenské funkce v ČOS a dne 5. 3. 1948 rezignoval také na poslanecký mandát. V květnu 1948 odešel společně s manželkou do exilu. Po pobytu v uprchlických táborech v Německu se přes Belgii a Francii dostal v listopadu 1948 do USA, kde žil v Berwynu u Chicaga. Také v exilu se věnoval organizování sokolské činnosti a v letech 1950 až 1978 byl starostou Ústředí československého sokolstva v zahraničí. Zároveň také působil v dalších vrcholných exilových organizacích, jakými byly např. Rada svobodného Československa (RSČ) či Československá národní rada americká. Vedle toho redigoval deník Hlasatel a přispíval do Svobodné Evropy. Pohřben byl na Českém národním hřbitově v Chicagu. Po pádu komunistického režimu byla urna s jeho popelem převezena při příležitosti XII. všesokolského sletu v Praze v roce 1994 do Čech a posléze uložena do rodinné hrobky na řevnickém hřbitově. V roce 1996 mu Václav Havel udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka in memoriam.

Archiv Poslanecké sněmovny - f. Poslanci a senátoři Národního a Federálního shromáždění, inv. j. 877.

SWIERCZEKOVÁ, Lucie: Antonín Hřebík (1902 – 1984) 1925 – 1948. Inventář č. 107. Národní muzeum, Archiv sportu a tělovýchovy 2016. SWIERCZEKOVÁ, Lucie: Antonín Hřebík. In: DOSKOČIL, Zdeněk a kol.: Biografický slovník českých zemí. 27. sešit: Hr-Hüb. Praha: Academia – HÚ AV ČR, v. v. i. 2024, s. 273‒274.