Josef Jeřábek

Po absolvování obecné školy a reálného gymnázia vystudoval v letech 1919−1924 Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Zároveň absolvoval speciální stenografický kurz a během vysokoškolských studií se živil jako externí stenograf v těsnopisecké a zpravodajské kanceláři Národního shromáždění. Po půlroční vojenské službě a krátké soudcovské praxi u Zemského soudu civilního v Praze (1924−1925) působil jako koncipient v pražských advokátních kancelářích JUDr. Theodora Šmerala a JUDr. Leopolda Langra. V roce 1930 se osamostatnil a coby advokát provozoval praxi až do roku 1949. V roce 1920 vstoupil do Československé sociálně demokratické strany dělnické, v níž prošel různými funkcemi na místní, okresní i župní úrovni. V letech 1931−1939 byl členem ústředního pražského zastupitelstva a v letech 1932−1939 i členem městské rady. Vedle toho vykonával funkce zdravotního referenta a předsedy správní rady nemocnice na Bulovce. Koncem 30. let byl druhým místopředsedou pražského primátora. Výrazně se taktéž angažoval v družstevním hnutí (např. v sociálnědemokratických družstvech „Rovnost“ a „Reforma“) a v Klubu českých turistů. Za nacistické okupace se zapojil do odboje, na podzim 1944 byl zatčen v souvislosti s hromadným zatýkáním někdejších sociálnědemokratických funkcionářů a vězněn v Malé pevnosti v Terezíně a v koncentračním táboře v Dachau. V období po druhé světové válce byl v letech 1945−1948 členem Ústředního výkonného výboru a představenstva Československé sociální demokracie (ČSD) a od konce roku 1945 až do února 1948 působil ve funkci místopředsedy Zemského národního výboru v Čechách. V rámci sociálnědemokratické strany se stavěl proti politické linii podřízenosti Komunistické straně Československa ztělesňované Zdeňkem Fierlingerem, proti němuž vystoupil na sjezdu ČSD v listopadu 1948. Po únorovém komunistickém státním převratu v roce 1948 se vzdal veřejných funkcí a byl taktéž vyloučen ze sociálnědemokratické strany, která se sloučila s komunisty koncem června téhož roku. Dne 8. 11. 1949 byl zatčen Státní bezpečností (StB) a posléze obviněn z podílu na aktivitách souvisejících s obnovením činnosti ilegální nezávislé sociálnědemokratické strany.

Ve dnech 3.−5. 8. 1950 stanul před senátem Státního soudu v Praze v patnáctičlenné skupině osob souhrnně pojmenovaných jako „František Harlas a spol.“. Byl uznán vinným a odsouzen k 18 letům odnětí svobody, což potvrdil také druhoinstanční soud v dubnu 1951. Trest si odpykával ve Valdicích, na Mírově, v Leopoldově a v Plzni. Na svobodu byl propuštěn v důsledku amnestie prezidenta republiky v květnu 1962. Poté pracoval jako zaučený strojní zámečník či později jako referent pro patenty a zlepšovací návrhy v Jinonicích. Koncem 60. let byl rehabilitován a poté se věnoval až do své smrti advokacii.

Archiv bezpečnostních složek - sb. Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy (V), arch. č. V-2614 MV.

Národní archiv - sb. Správa Sboru nápravné výchovy (SSNV), vězeňský spis Josefa Jeřábka.

TOMEŠ, Josef: Průkopníci a pokračovatelé. Osobnosti v dějinách české sociální demokracie 1878−2003. Biografický slovník. Praha: Demos, 2004, s. 62−63.