Jaroslav Jičínský

Po studiích na Vysoké škole technické v Brně a Vysoké škole báňské v Příbrami (promoval v roce 1926, doktorát získal v roce 1935) pracoval v letech 1928−1935 jako hutní inženýr ve Třineckých železárnách a od roku 1935 v nich působil ve funkci ředitele. Po záboru pohraničí v roce 1938 nastoupil místo náměstka ředitele Pražské železářské společnosti (Prager Eisenindustrie-Gesellschaft, PŽS, PEIG) a v tomto zaměstnání působil po celou dobu druhé světové války. Po okupaci se stal vedoucím hutních závodů v Báňské a hutní společnosti, n. p., kde setrval až do svého jmenování náměstkem generálního ředitele Československých hutí, n. p., a po komunistickém státním převratu povýšil v roce 1949 do funkce generálního ředitele. Po zřízení Ministerstva hutí a rudných dolů počátkem 50. let přešel do jeho struktur na pozici vrchního inženýra Hlavní správy, kde působil až do svého zatčení v listopadu 1952.

Odsouzen byl 7. 8. 1954 k 22 letům odnětí svobody pro „sabotování“ tuzemského průmyslu. Vězněn byl v Opavě a na Pankráci. Během výkonu trestu se v rámci pracovního zařazení podílel na zpracování technických projektů pro veřejný sektor, kterým byly jeho práce vysoce ceněny. Trest mu byl snížen na základě prezidentské amnestie a v roce 1958 došlo i ke zrušení původního rozsudku a nové výměře odnětí svobody na šest let. Začátkem srpna 1958 byl propuštěn na svobodu. V roce 1963 byl rehabilitován.