Antonie Kleinerová

Po vychození obecné a měšťanské školy v Praze VII vystudovala dvouletou obchodní školu na Praze II. Poté navštěvovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, studia však po čtyřech semestrech ukončila. Již v této době se seznámila s pozdější národně socialistickou funkcionářkou Miladou Horákovou, s níž spolupracovala v ženském hnutí. V roce 1918 nastoupila místo úřednice u pražského poštovního ředitelství, kde pracovala až do roku 1937. V letech 1925−1941 byla také funkcionářskou mládežnické dobročinné, sociální a vzdělávací organizace křesťanského sdružení mladých žen (Young Women's Christian Association – YWCA). V roce 1927 se provdala za inženýra Jaroslava Kleinera (1904−1942), zaměstnance ministerstva národní obrany a později vedoucího technického provozu Českého rozhlasu. Od roku 1937 působila jako sociální pracovnice při ministerstvu sociální péče. Coby dobrovolná síla sociální péče se v letech 1939–1940 podílela např. na organizaci letních ozdravných táborů pro matky. Po nacistické okupaci se společně s manželem zapojila do odbojové činnosti v rámci Petičního výboru Věrni zůstaneme (PVVZ). Na podzim 1941 byla zatčena gestapem a až do konce války vězněna v koncentračním táboře Ravensbrück a v ženské trestnici Moisdorf v Lipsku. Její manžel byl 13. 2. 1942 popraven v koncentračním táboře Mauthausen. Po návratu do osvobozeného Československa nastoupila do informační služby repatriačního oddělení ministerstva sociální péče, kde působila do září 1945. Poté se stala sociální tajemnicí Svazu národní revoluce a předsedkyní Klubu pozůstalých po nacistických obětech a současně působila jako předsedkyně Sdružení žen Církve československé, či místopředsedkyně Sdružení osvobozených politických vězňů z Ravensbrücku. V květnu 1946 vstoupila do Československé strany národně socialistické (ČSNS), za kterou byla zvolena jako poslankyně do Ústavodárného Národního shromáždění. Mandát vykonávala do května 1948. Zároveň byla také členkou ústředního výboru ČSNS. Po únorovém komunistickém státním převratu v roce 1948 přestala být členkou „obrozené“ socialistické strany a také se ocitla bez zaměstnání. V této době se začala blíže stýkat s Miladou Horákovou, s níž hledala cesty, jak se orientovat v nepřehledných poúnorových poměrech. Zároveň se údajně podílela na přípravě ilegálního odchodu několika osob z ČSR a také prostřednictvím norského zastupitelského úřadu udržovala spojení s exilovými představiteli národních socialistů. Dne 8. 11.1949 byla zatčena Státní bezpečností (StB) a v průběhu vazby se v důsledku silného psychického nátlaku i fyzického násilí ze strany vyšetřovatelů pokusila spáchat před Vánocemi 1949 sebevraždu. Ve dnech 31. 5. – 8. 6. 1950 stanula jako jedna ze třinácti obžalovaných před senátem Státního soudu v Praze v rámci monstrprocesu „dr. Horáková Milada a spol.“ Byla uznána vinnou ze spáchání zločinů velezrady a vyzvědačství a odsouzena na doživotí, v roce 1955 změněném na 25 let odnětí svobody.

Trest si odpykávala ve věznicích či tzv. nápravně pracovních táborech ve Znojmě, v Kutné Hoře, Pardubicích, Praze na Pankráci a Chrudimi. Podmínečně propuštěna byla 10. 5. 1960 na základě prezidentské amnestie. Během rehabilitačního řízení z konce 60. let popřela většinu údajů z usvědčujících protokolů z přelomu 40. a 50. let, na druhou stranu přiznala některé kontakty s údajnými západními agenty, a také předávání písemného materiálu Leontině Neumannové, s jejíž pomocí byly zasílány cestou norského zastupitelského úřadu na Západ. Původní rozsudek byl v roce 1968 sice zrušen a vrácen prokuratuře k novému projednání, k němuž však vzhledem ke změně politické situace po okupaci vojsky Varšavské smlouvy a nastupující tzv. normalizaci nedošlo. Plně rehabilitována byla až v červnu 1990.

Archiv bezpečnostních složek - sb. Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy (V), arch. č. V-6301 MV.

Národní archiv - sb. Správa Sboru nápravné výchovy (SSNV), vězeňský spis Antonie Kleinerové.

Archiv Poslanecké sněmovny - f. Poslanci a senátoři Národního a Federálního shromáždění, inv. j. 1174.

KAPLAN, Karel: Druhý proces Milada Horáková a spol. – rehabilitační řízení 1968–1990. Praha: Karolinum, 2008, s. 183–194; Ústav pro studium totalitních režimů – Antonie Kleinerová: https://www.ustrcr.cz/uvod/skupina-vyzkumu/kleinerova-antonie-23-3-1901/