Ludvík Klen

Studium kroměřížského gymnázia přerušil v roce 1917 v důsledku služby v rakousko-uherské armádě na italské frontě první světové války. Po návratu do nově vzniklého Československa si dodělal v roce 1919 maturitu a poté ihned nastoupil do formující se Československé armády. Do roku 1927 pak sloužil u pěšího pluku 12 v Komárně (většinu času však sloužil u detašovaného praporu v tehdejší Parkáni). V letech 1927−1930 působil jako učitel na vojenské škole pro záložní důstojníky v Košicích. Počátkem třicátých let se stal frekventantem Vysoké válečné školy v Praze, kterou dokončil v roce 1933. Poté byl do roku 1935 přednostou 4. odd. štábu 10. divize v Banské Bystrici a v letech 1935−1937 přednášel taktiku na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. V roce 1937 došlo k jeho přeložení do Prahy ke zpravodajskému 2. oddělení hlavního štábu, kde sloužil až do okupace v březnu 1939 v „německé studijní sekci“. Po nucené demobilizaci (okupanti povolili pouze existenci početně omezeného vládního vojska) nastoupil dne 1. 7. 1939 na Generální inspektorát vládního vojska v Praze. V důsledku zapojení se do odboje byl v prosinci 1939 zatčen a po odsouzení v Drážďanech strávil zbytek války v internaci v koncentračních táborech v Dachau a v Buchenwaldu. Po osvobození v květnu 1945 nastoupil k vojenské obranné zpravodajské složce (OBZ, od dubna 1946 zvané 5. odd. hl. štábu), v níž nejdříve působil do prosince 1946 na oblastní správě v Táboře a poté přešel na 5. odd. hl. štábu do Prahy, kde byl náčelníkem „agenturní skupiny“. Od počátku dubna 1946 se stal členem Komunistické strany Československa (KSČ). Po komunistickém státním převratu byl v září 1948 jmenován náčelníkem rozvědné armádní složky (2. odd. hl. štábu) v hodnosti brigádního generála. Tuto funkci zastával až do března 1951, kdy došlo k jeho zatčení, které souviselo s „protistátní činností“ náměstka ministra národní obrany gen. Bedřicha Reicina. Klen tušil, že se nad jeho osobou „stahují mračna“ a krátce před zadržením se neúspěšně pokusil o sebevraždu střelou do spánku přímo ve své kanceláři.

Dne 24. 10. 1953 byl odsouzen Vojenským kolegiem Nejvyššího soudu v Praze v procesu s dalšími bývalými armádními zpravodajskými důstojníky na doživotí. Posléze mu byl v důsledku amnestie prezidenta republiky z roku 1955 trest snížen na dvacet pět let. Trest si odpykával v Leopoldově, na Mírově a na Pankráci. V roce 1958 Vojenské kolegium Nejvyššího soudu zamítlo Klenovu žádost na obnovu trestního řízení. Propuštěn na svobodu byl v důsledku květnové prezidentské amnestie v roce 1960. V roce 1964 byl rehabilitován.

Archiv bezpečnostních složek - sb. Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy (sb. V), arch. č. V-2457 MV.

Národní archiv - sb. Správa Sboru nápravné výchovy (sb. SSNV), vězeňský spis Ludvíka Klena.