Otakar Matoušek

Narodil se do rodiny někdejšího československého legionáře a vysokého důstojníka prvorepublikové tuzemské branné moci. Základní školní vzdělání získal v letech 1914–1919 ve Štarnově, Blážově, Kozově a v Praze. Poté absolvoval reálné gymnázium na Smíchově a následně vystudoval v letech 1927–1932 Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Jako právní praktikant působil od března 1932 do července 1934 u Krajského soudu v Prešově. V letech 1934–1935 absolvoval vojenskou školu pro důstojníky v záloze v Košicích a v roce 1936 prodělal kurz pro důstojníky justiční služby v záloze v Praze. Od listopadu 1936 do září 1938 byl okresním soudcem a přednostou Okresního soudu ve Vyšném Svidníku. V období zářijové politické krize a podepsání mnichovské dohody v roce 1938 krátce působil jako soudce u polního soudu v Košicích a poté byl až do května 1941 v rámci samostatného Slovenského státu opětovně přednostou Okresního soudu ve Vyšném Svidníku. Během května 1941 až ledna 1942 (poté ještě v dubnu až červnu 1943) působil u Krajského soudu v Michalovcích. Od ledna 1942 do dubna 1943 byl jmenován do funkce náměstka prokurátora vojenské prokuratury v Popradu, posléze se zúčastnil coby člen polního soudu v oblasti Krymu tažení slovenské Rychlé divize do SSSR. Po návratu působil opět v Michalovcích, později ve Spišské Nové Vsi či jako náměstek prokurátora u polního soudu v Prešově. V závěru války se zapojil do Slovenského národního povstání a posléze byl prezentován u I. československého armádního sboru, kde v květnu až červnu 1945 zastával funkci náměstka polního prokurátora. Poté se v průběhu roku 1945 stal polním prokurátorem 10. pěší divize v Košicích a od října 1945 do prosince 1946 byl náměstkem polního prokurátora I. armádního sboru v Praze. Politicky se angažoval nejprve v sociálně demokratické straně, později v Komunistické straně Československa (KSČ). V lednu 1947 došlo k jeho převelení k plzeňské vojenské prokuratuře, kde působil jako prokurátor do června 1948. Posléze chvíli vypomáhal coby soudce u vojenského soudu v Bratislavě a zároveň zastával od června do října 1948 funkci vrchního vojenského rady při Vrchním vojenském soudu v Praze. Od 24. 10. 1948 do června 1950 působil jako jeden z předsedů senátu Státního soudu Praha, posléze byl až do srpna téhož roku náměstkem vojenské složky předsedy soudu. Během působení u Státního soudu Praha se podílel na souzení řady politických procesů přelomu čtyřicátých a padesátých let – kromě monstrprocesu s „dr. Miladou Horákovou a spol.“ se jednalo především o procesy s generálem Heliodorem Píkou odsouzeným k trestu smrti či s mjr. Rudolfem Pernickým zavřeným na dvacet let, dále se podílel např. na odsouzení skupiny národních socialistů souhrnně označených jako „František Klíma a spol.“

V období srpna až prosince 1950 se stal náčelníkem Vyššího vojenského soudu v Bratislavě, poté sloužil od ledna do září 1951 jako náčelník Vyššího vojenského soudu v Trenčíně. Od září 1951 působil u Nejvyššího vojenského soudu v Praze jako člen senátu či předseda druhého senátu až do počátku roku 1953. Od ledna 1953 do listopadu téhož roku byl členem odvolacího senátu vojenského kolegia Nejvyššího soudu v Praze. Dne 11. 11. 1953 došlo k jeho propuštění do zálohy, oficiálně pro údajné zamlčení údajů z válečné minulosti (mj. členství v Rychlé divizi a působení v orgánech Slovenského státu). Následující čtyři roky působil u Krajského soudu v Karlových Varech jako přísedící trestního odvolacího senátu či jako vedoucí trestní evidence pro zevšeobecňování soudní praxe. V letech 1957–1961 byl podnikovým právníkem Restaurací a jídelen v Karlových Varech. Poté se stal tamtéž referentem v národním podniku Československé státní silnice.

PAŽOUT, Jaroslav – ZÍTEK, Adam a kol.: Lexikon nejvyšších představitelů československé justuce a prokuratury v letech 1948–1989. Prah: ÚSTR, s. 202–205.