Josef Maxa

Po vychození obecné školy v Polště se vyučil tesařem. Poté pracoval jako tesařský dělník u různých firem v Praze, přičemž navštěvoval večerní kurz státní průmyslové školy. V letech 1918 až 1924 byl členem Československé strany sociálně demokratické dělnické (ČSDSD) a poté se až do druhé poloviny třicátých let angažoval v Komunistické straně Československa (KSČ). Vedle toho byl organizován v odborové organizaci Ústředního svazu tesařů. Od roku 1920 pracoval v tesařském oboru jako předák, polír či stavbyvedoucí. V roce 1926 se oženil a z manželství vzešlo šest dětí – pět dcer a jeden syn. V letech 1931 až 1937 pobýval s rodinou v Sovětském svazu (SSSR) coby stavební technik při osidlování západní Sibiře. Při návštěvě otce v roce 1933 byl v Československu (ČSR) zatčen pro podezření ze špionáže, které se však neprokázalo, a po měsíční vazbě byl propuštěn na svobodu. Po definitivnám návratu ze SSSR pracoval v letech 1937–1938 jako polír při opevňovacích pracích v československém pohraničí. Od listopadu 1938 do roku 1939 byl zařazen do pracovního útvaru v Praze a poté působil až do roku 1940 jako tesař u pražské firmy Spejchal & Zeman. V letech 1940–1941 byl přikázán na práci do nacistického Německa, odkud se mu podařilo uprchnout do protektorátu, kde poté pracoval pod falešnou identitou v Českomoravských strojírnách v Libni. Po osvobození se odstěhoval i s rodinou do Chomutova, kde nastoupil zaměstnání technického úředníka („správce městských budov“) pro místní národní výbor. Od roku 1945 byl politicky organizován v Československé straně národně socialistické (ČSNS), v jejíchž řadách zastával funkci místního a okresního důvěrníka. Po komunistickém únorovém převartu v roce 1948 přestal být členem „obrozené“ socialistické strany a dne 29. 11. 1949 došlo k jeho zatčení Státní bezpečností (StB). Obviněn byl z účasti na aktivitách „velezrádné“ skupiny vedené Fráňou Zemínovou a dalšími bývalými funkcionáři národně socialistické strany (např. Františkem Přeučilem), s jejichž pomocí měl plánovat převrat na Mostecku za účasti místní vojenské posádky.

Ve dnech 18. – 22. 7. 1950 stanul v Chomutově jako obžalovaný před senátem Státního soudu Praha ve čtyřiadvacetičlenné skupině osob souhrnně pojmenované jako „Antonín Vála a spol.“ Byl uznán vinným ze spáchání zločinů velezrady a vyzvědačství a odsouzen k doživotnímu trestu vězení, později sníženému na 25 let. Trest si odpykával v Leopoldově (1950–1957), ve Valdicích (1957–1958) a na Mírově (1958–1960). Na svobodu byl propuštěn v důsledku prezidentské amnestie v květnu 1960. Koncem 60. let se v rámci rehabilitačních řízení vyjádřil ke svý někdějším aktivitám, které ve skutečnosti spočívaly v dalším organizování členů národněsocialistické strany v rámci Národní fronty na Chomutovsku po únoru 1948, s čímž prý v té době souhlasili i místní komunisté. Několikrát se skutečně také setkal s Františkou Zemínovou či Františkem Pčeučilem, s nimiž víceméně „akademicky“ probíral možnosti dalšího politického fungování členské základny na Chomutovsku v rámci komunisty povolené socialistické strany, a také se zaobírali otázkou svobodných voleb pod patronací mezinárodního společenství. Rozhodně popřel zločin spočívající v naplánování puče na Mostecku, ke kterému se přiznal až po surovém fyzickém mučení ve vyěšetřovací vazbě StB.

Archiv bezpečnostních složek - sb. Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy (V), arch. č. V-2524 UL.

Národní archiv - sb. Správa Sboru nápravné výchovy (SSNV), vězeňský spis Josefa Maxy.

KAPLAN, Karel: Druhý proces Milada Horáková a spol. – rehabilitační řízení 1968–1990. Praha: Karolinum, 2008, s. 334–337.