Josef Nestával

Narodil se v rodině dělníka a zřízence, který v roce 1915 padl na italské frontě. Po absolvování pěti tříd obecné školy na Praze I., navštěvoval od svých jedenácti let osmileté Akademické gymnázium v pražské Štěpánské ulici, které zakončil maturitou v roce 1919. V listopadu 1918 se jako středoškolák přihlásil do branné moci nově vzniklého Československa (ČSR), v letech 1918−1919 konal vojenskou službu u pěšího pluku č. 1, s nímž se v roce 1919 účastnil bojů na Slovensku proti Maďarské republice rad, kde byl dvakrát raněn. V letech 1920−1922 pokračoval ve službě u dělostřeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova v Praze. Již během středoškolských studií se od roku 1918 politicky angažoval v Československé straně socialistické (od roku 1926 Československá strana národně socialistická – ČSNS), stal se přesvědčeným socialistou a demokratem – s orientací do levé části politického spektra. Ve volném čase se věnoval pozemnímu hokeji a především fotbalu, který hrál aktivně po sedmnáct let, později byl členem výboru Československé fotbalové asociace a také předsedou fotbalového klubu Viktoria Žižkov. Po maturitě začal studovat Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (PF UK), z důvodu špatného finančního zajištění si musel přivydělávat kondicemi a manuální prací. V průběhu vysokoškolských studií byl činný ve studentském spolkovém životě coby předseda Ústředního svazu československého studentstva, člen výboru Mezinárodního svazu socialistického studentstva, jeden z předáků Klubu československého socialistického studentstva a místostarosta právnického spolku Všehrd. V letech 1926−1928 byl mluvčím studentské levice. Po absolvování PF UK pracoval na přelomu dvacátých a třicátých let krátce jako konceptní úředník v advokátní kanceláři a ve finanční službě. V rámci ČSNS byl v letech 1929−1938 členem Ústředního výkonného výboru (ÚVV), tajemníkem předsednictva a zástupcem generálního tajemníka (1931–1936). Od 1. 5. 1934 se stal zaměstnancem Československého ústředí nemocenských pojišťoven v Praze (později Ústřední svaz nemocenských pojišťoven v Praze), kde v průběhu let prošel funkcemi přednosty právního oddělení, zástupce ředitele a ředitele. Po likvidaci ČSNS na podzim 1938 se za druhé republiky stal funkcionářem Strany národní jednoty a současně byl členem městské rady pražského magistrátu v pozici referenta správní komise. Po nacistické okupaci v březnu 1939 se stal krajským referentem Národního souručenství a vedle toho se zapojil do odbojové skupiny vedené pražským primátorem Otakarem Klapkou spojené s ústředním vedením vojenské Obrany národa, přičemž udržoval styky s vrcholnými představiteli rezistence, např. předsedou protektorátní vlády gen. Aloisem Eliášem či pplk. Josefem Balabánem. Podílel se na také organizaci Civilní protiletecké obrany, která měla hrát důležitou roli v případném protinacistickém povstání. Dne 19. 7. 1940 byl zatčen gestapem a dán do vyšetřovací vazby na Pankráci. Koncem září téhož roku došlo k jeho převezení do Drážďan, kde byl ve vazbě do června 1941, poté strávil necelý rok v koncentračním táboře v Gollnowě a v březnu 1942 byl odsouzen Lidovým soudem v Berlíně pro velezradu a zemězradu k doživotnímu vězení. Během výkonu trestu v nacistických lágrech onemocněl tuberkulózou, což vedlo v roce 1944 k jeho převozu na Mírov, kde se nakonec dočkal osvobození Rudou armádou. V nemocničním ošetření byl poté až do počátku ledna 1946. V poválečné době odmítnul nabízenou funkci generálního tajemníka ČSNS, působil však coby člen jejího ÚVV. V rámci veřejných funkcí se angažoval v pražské organizaci Národní fronty a coby člen rady ÚNV hlavního města Prahy, kde v obou funkcích přicházel do častých sporů s komunisty. V občanském zaměstnání působil jako ředitel Ústředního svazu nemocenských pojišťoven (ÚSNP). Po únorovém komunistickém státním převratu v roce 1948 došlo k jeho tzv. vyakčnění a stal se řadovým referentem Ústřední národní pojišťovny, která vznikla v červenci 1948 z původního ÚSNP. Dne 10. 9. 1949 byl převeden do právního oddělení Okresní národní pojišťovny v Praze II., kde nastoupil službu koncem října téhož roku. Krátce nato byl zatčen Státní bezpečností (StB) a později obviněn z členství ve vedení ilegálních struktur poúnorové národně socialistické strany (tzv. politická šestka), která připravovala „zvrat politických poměrů“. K účasti měl být delegován uprchlým předúnorovým předsedou národních socialistů Petrem Zenklem za zprostředkování své známé, národněsocialistické političky JUDr. Milady Horákové. Dále se měl stát organizátorem „protistátní“ činnosti v pražském kraji a zároveň koordinovat činnost dalších ilegálních uskupení napojených na „centrum“ (tzv. Direktorium čs. odboje), zejména „Hospodářskou radu“. Vyšetřovatelé StB ho původně vybrali jako vedoucího činitele „Direktoria“, počátkem roku 1950 však byla do čela postavena JUDr. Milada Horáková.

Ve dnech 31. 5. – 8. 6. 1950 stanul jako jeden ze třinácti obžalovaných před senátem Státního soudu Praha v monstrprocesu s „Miladou Horákovou a spol.“ Rozsudkem byl uznán vinným ze spáchání zločinů velezrady a vyzvědačství a odsouzen k doživotnímu vězení a dalším dodatkovým trestům. Prošel věznicemi na Mírově, v Leopoldově a ve Valdicích a ve výkonu trestu musel být v častém nemocničním ošetření kvůli relapsům tuberkulózy. V polovině padesátých let mu byl trest snížen amnestií prezidenta republiky na 25 let. Podmínečně propuštěn byl 12. 11. 1963. Poté pracoval jako dělník či noční hlídač. V roce 1968 chtěl obnovit předúnorovou ČSNS, ale záměr se nezdařil. V rámci rehabilitačního řízení se vyjádřil k obviněním z počátku padesátých let, v němž kategoricky popřel jakékoliv organizování ilegálních aktivit, označil se za dlouholetého přesvědčeného socialistu, jehož prohřeškem byly především nezávazné rozhovory se stranickými kolegy, s nimiž rozebíral další možnosti politické práce pro případ rozvolnění či změny poúnorových poměrů. Původní rozsudek byl v roce 1968 sice zrušen a vrácen prokuratuře k novému projednání, k němuž však vzhledem ke změně politické situace po okupaci vojsky Varšavské smlouvy a nastupující tzv. normalizaci nedošlo. Plně rehabilitován byl až v červnu 1990.

Archiv bezpečnostních složek - sb. Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy (V), arch. č. V-6301 MV.

Národní archiv - sb. Správa Sboru nápravné výchovy, vězeňský spis Josefa Nestávala.

KAPLAN, Karel: Druhý proces Milada Horáková a spol. – rehabilitační řízení 1968–1990. Praha: Karolinum, 2008, s. 203−240. Ústav pro studium totalitních režimů, Josef Nestával (online, 21. 2. 2025): https://www.ustrcr.cz/uvod/skupina-vyzkumu/nestaval-josef-14-12-1900/