Jarmila Nová

Pocházela z obce s hlubokými hornickými tradicemi, kde sousedské vztahy vytvářely pevné společenství. V roce 1936 se provdala za Jaroslava Nového (1912–1942), původem z Buštěhradu. Jaroslav vychodil obecnou a měšťanskou školu v rodném městě, vyučil se pekařem a působil ve vojenských pekárnách v Praze. Po vykonání vojenské prezenční služby nastoupil do zaměstnání v Poldině huti v Kladně. Po svatbě se manželé usadili v Lidicích, kde získali dům č. 83 a začali zde budovat rodinný život. Jejich manželství bylo požehnáno narozením dcery Aleny (1938–1942), která přišla na svět 30. 1. 1938 a pro své rodiče byla zdrojem radosti a naděje. Idylu rodinného života však tragicky přerušily události června 1942, kdy po atentátu na Reinharda Heydricha postihla Lidice německá msta. Dne 10. 6. 1942 byli všichni lidičtí muži postříleni na místě – mezi nimi i třicetiletý Jaroslav Nový. Jarmila byla spolu s ostatními ženami odvlečena do koncentračního tábora Ravensbrück, kde obdržela vězeňské číslo 11824. Její čtyřletá dcera Alena byla násilně odňata matce a později spolu s dalšími lidickými dětmi usmrcena v plynovém voze v Chełmnu. Jarmila tak během několika dnů přišla o manžela i dítě. Sama prošla utrpením koncentračního tábora, kde čelila hladu, těžké práci a neustálému ohrožení života. Přesto přežila a po válce se vrátila do vlasti. Po roce 1945 se usadila v nově vybudovaných Lidicích, kde spolu s ostatními přeživšími ženami žila v komunitě, jež nesla tíhu vzpomínek a zároveň pečovala o památku vyhlazené obce. Osud Jarmily Nové je hluboce poznamenán osobní tragédií – ztrátou manžela i jediné dcery –, a přesto je dokladem odvahy a síly lidických žen, které se po válce dokázaly znovu postavit na nohy a uchovat odkaz svých blízkých.