Daniel Okáli

Po smrti obou rodičů vyrůstal od roku 1908 i s bratrem dvojčetem v evangelickém sirotčinci v Modre, kde absolvoval základní školní docházku. Poté absolvoval evangelické lyceum v Bratislavě (1917−1919), reálné gymnázium v Trenčíně (1919−1921) a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (1921−1926). Již během studií se stal přesvědčeným socialistou a v roce 1922 spoluzaložil Volné sdružení studentů – socialistů, které se v roce 1924 transformovalo ve skupinu levicových intelektuálů (davistů) blízkých Komunistické straně Československa (KSČ) a vydávajících časopis DAV (Daniel Okáli, Andrej Sirácki, Vladimír Clementis). Okáli byl do roku 1932 redaktorem časopisu a jeho stálým přispěvatelem na poli literární teorie a kritiky. V občanském povolání pracoval od roku 1926 jako advokátní koncipient v Nových Zámcích a v Bratislavě (1926−1932). Od roku 1932 vedl vlastní advokátní praxi ve Skalici (1932−1945). V umělecké tvorbě se odklonil od prózy a věnoval se proletářské poezii (sbírka Ozvena krvi a zápasov, 1932). Během druhé světové války vykonával advokátní praxi a zapojil se do komunistického odboje ve Skalici. Po okupaci vstoupil v roce 1945 do Komunistické strany Slovenska (KSS) a zastával významné státní funkce. Pracoval na postu prezidiálního šéfa Slovenské národní rady (SNR) pro vnitřní otázky (1945–1946), poté nastoupil jako vládní zmocněnec pro výměnu obyvatelstva s Maďarskem a vedoucí Československé přesídlovací komise sídlící v Budapešti (1946−1948). V roce 1946 se jako delegát účastnil pařížských mírových jednání. Během komunistického státního převratu v únoru 1948 se stal členem tzv. bezpečnostní pětky, posléze byl zvolen do SNR a od března 1948 do roku 1950 zastával funkci pověřence vnitra, v níž byl spoluodpovědný mj. za likvidaci řeholních řádů („Akce K“) či za budování sítě táborů nucených prací. Dne 3. 2. 1951 byl zatčen a později obviněn z tzv. slovenského buržoazního nacionalismu.

Dne 24. 4. 1954 byl odsouzen k 18 letům odnětí svobody a ve vězení byl do roku 1960. Poté pracoval jako mzdový referent v Tatra, n. p., v Bratislavě a po rehabilitaci v roce 1963 se stal vědeckým zaměstnancem Ústavu slovenské literatury Slovenské akademie věd (1963−1972) a jejího Literárněvědního ústavu (1972−1979).

Archiv bezpečnostních složek - sb. Ministerstvo národní bezpečnosti (MNB), arch. č. MNB-65.

MAŤOVČÍK, Augustín a kol.: Slovenský biografický slovník. IV zväzok M−Q. Martin: Matica slovenská, 1990, s. 322−323.