Ondrej Oráč

V roce 1938 vystudoval reálné gymnázium v Rimavské Sobotě a poté pracoval několik měsíců jako dělník při regulaci řeky Rimavy. V letech 1939−1941 se vyučil strojním zámečníkem u firmy Julius Slaný v Rimavské Sobotě, která v období druhé světové války patřila k Maďarsku. Oráč se zapojil do protifašistického odboje a distribuce ilegálních letáků, za což byl zatčen maďarskou policií a posléze propuštěn díky intervenci svého otce. Poté pracoval jako obráběč v továrně firmy CSEPEL. S výjimkou tříměsíční internace v pracovním táboře byl v budapešťské továrně zaměstnán takřka po celou dobu trvání druhé světové války. V březnu 1945 se vrátil na Slovensko, kde narukoval do československých armádních jednotek podílejících se na osvobozovacích bojích a v československé branné moci zůstal i po osvobození až do roku 1946, přičemž působil u vojenského obranného zpravodajství (OBZ). V březnu 1947 nastoupil na místo úředníka u sionistické organizace (hnutí) Hašomer Hacair v Bratislavě, jež se zaměřovala na židovské vystěhovalectví na území biblického Izraele na blízkém Východě, kde měla vzniknout nová zemědělská a dělnická třída. V březnu 1948 změnil zaměstnání a stal se přednostou pasového oddělení Palestinského úřadu v Bratislavě, kde působil až do svého odjezdu do Izraele v dubnu 1949. V srpnu 1949 se vrátil do Československa z důvodů vyřízení některých privátních záležitostí a při té příležitosti byl zavázán ke spolupráci pro Generální štáb Ministerstva národní obrany, jehož blíže nespecifikované úkoly měl plnit na území Izraele, kam posléze odjel. V zemi zaslíbené žil v kibucu a pracoval jako betonář či vedoucí údržby traktorů. Koncem listopadu 1950 se vrátil do Československa, kde nastoupil v první polovině ledna 1951 na místo technického úředníka u Oblastního ředitelství Slovenských mlékárenských a tukových závodů (SMTZ), n. p. Po reorganizaci podniku byl v říjnu 1951 přidělen na 1. hlavní správu mléko tuky při pověřenectvu potravinářského průmyslu, kde pracoval až do svého zatčení dne 17. 10. 1951. Po zadržení vyrozuměly orgány ministerstva vnitra své kolegy z Ministerstva národní obrany o zajištění jejich informátora. Tito neměli o jeho údajné trestné činnosti ponětí a okamžitě s ním přerušili spolupráci.

Dne 7. 8. 1953 byl odsouzen coby člen „sionistického spiknutí“ provádějícího „špionáž“ k devíti letům odnětí svobody. V roce 1956 byl podmíněně propuštěn na svobodu; asi v roce 1963 došlo k jeho rehabilitaci.

Archiv bezpečnostních složek - sb. Zvláštní vyšetřovací spis (ZV), arch. č. ZV-171, sv. 4; f. Inspekce ministra vnitra (A 8/1), inv. j. 698.