Oldřich Pecl

Po vychození obecných škol v Újezdci a ve Valašském Meziříčí navštěvoval valašskomeziříčské osmileté gymnázium. Ještě coby středoškolský student se po vzniku Československa (ČSR) přihlásil v listopadu 1918 do armády, s níž se zúčastnil obsazování Opavska. Během studií se také seznámil se Závišem Kalandrou, později také odsouzeným počátkem 50. let, s nímž ho pojilo dlouholeté přátelství a sdílené socialistické názory. Po maturitě studoval Pecl v letech 1921−1926 Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, přičemž společně s Kalandrou, jenž v hlavním městě studoval filozofii a filologii, pokračovali v politických aktivitách v rámci Komunistické studentské frakce (Kostufra). Po dokončení vysoké školy se Pecl živil advokacií a obchodováním se starožitnostmi. Mimoto se zajímal také o ekonomické otázky a mezinárodní vztahy. Ve třicátých letech prožil dvě nešťastné události v podobě rozpadu prvního manželství a odsouzení pro podvod a zpronevěru k patnáctiměsíčnímu trestu odnětí svobody. V roce 1939 se oženil se sestrou jugoslávského diplomata Ankicou Milić, jež pocházela ze zámožné jugoslávské rodiny. Obě Peclova manželství zůstala bezdětná. Díky ženině kapitálu záhy uplatnil své podnikatelské nadání a koupil majoritní podíl v Kontinentální průmyslové a obchodní společnosti vlastnící antracitový důl Etna ve Lhoticích u Českých Budějovic, což mu v pozdějších letech po komunistickém převratu vyneslo nálepku „vykořisťovatele“ a „třídního nepřítele“. Do slibně rozjetého podnikání zasáhla nejdřív nacistická okupace, během níž se Pecl zapojil do odboje, a poté poválečná éra státních zásahů do hospodářství, kdy mu jeho důl znárodněn. Poté pracoval v právním oddělení pražské firmy s lékařskými přístroji Lahoda a Šťastný. Zároveň se stal podporovatelem a sympatizantem Československé strany národně socialistické (ČSNS) a přítelem poslankyně Antonine Kleinerové. Po komunistickém únorovém státním převratu v roce 1948 předával zahraničnímu exilu zprávy o domácím dění, které se týkaly např. hospodářských otázek, útoků proti církvím a věřícím či prvních politických procesů. Tyto informace čerpal jednak z tisku, jednak od Antonie Kleinerové, Záviše Kalandry či dalších známých ve vyšším společenském postavení či ve veřejných funkcích. Zřejmě se taktéž podílel na formulaci „Memoranda československé demokratické opozice“ zaslaného na podzim 1949 mezinárodní konferenci velvyslanců USA v Londýně. Dne 8. 11. 1949 byl zatčen Státní bezpečností, o měsíc později si její příslušníci přišli také pro jeho manželku Ankicu. Oldřich Pecl byl zařazen do hlavního monstrprocesu s „vedením záškodnického spiknutí proti republice Milada Horáková a spol.“ probíhajícího ve dnech ve dnech 31. 5. – 8. 6. 1950 před senátem Státního soudu Praha. Pro údajné spáchání zločinů velezrady a vyzvědačství byl odsouzen k trestu smrti, společně s ním i jeho dávný přítel Záviš Kalandra, Milada Horáková a Jan Buchal. Po odvolání zamítnutém Nejvyšším soudem Praha a neúspěšné žádosti o milost k prezidentu republiky byl Oldřich Pecl popraven 27. 6. 1950 na dvorku za vězeňskou nemocnicí pankrácké věznice

Manželka Ankica byla po více jak roční nezákonné vazbě propuštěna a vyhoštěna z ČSR. V 60. letech se na tuzemských úřadech neúspěšně pokoušela dosíci odškodnění za dobu strávenou ve vazbě a za protiprávně zabavený majetek. V roce 1975 vyšly v Záhřebu její paměti „Zašto?“ (česky „Proč? Svědectví o životě s dr. Oldřichem Peclem a o pražském procesu roku 1950.“). Rozsudek nad Oldřichem Peclem a dalšími odsouzenými byl v roce 1968 zrušen, avšak nové projednání případu se neuskutečnilo vlivem okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy a nastupující tzv. normalizací. Trestní řízení bylo zastaveno až po pádu komunistického režimu v červnu 1990.

Archiv bezpečnostních složek - sb. Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy (V), arch. č. V-6301 MV, sv. 9, 112; f. Inspekce ministra vnitra (f. A 8) - II. díl, inv. j. 49.

Národní archiv - sb. Správa Sboru nápravné výchovy (SSNV), vězeňský spis Oldřicha Pecla.

DOLEŽALOVÁ, Markéta: Oldřich Pecl (1903−1950). In: MALLOTA, Petr a kol.: Popravení z politických důvodů v komunistickém Československu. Díl 2. Praha: ÚSTR, 2024, s. 972−983.