František Račanský

Vyrůstal v osmičlenné rodině pomocného krejčovského dělníka. Po dokončení obecné školy navštěvoval pražské reálné gymnázium v Truhlářské ulici, kde v roce 1919 maturoval. Poté vystudoval v letech 1919–1923 Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Během středoškolských i vysokoškolských studií musel dávat soukromé kondice, kterými si přivydělával na živobytí. Od ledna 1924 do února 1927 absolvoval přípravnou soudcovskou službu, během níž působil u Exekučního soudu v Praze a u Okresního soudu v Kladně. V únoru 1927 nastoupil službu v pražské samosprávě, kde pracoval jako magistrátní úředník po celá třicátá léta i po dobu nacistické okupace, během níž se taktéž zapojil do odboje. Od počátku dvacátých let se politicky angažoval v Československé straně socialistické (od roku 1926 Československá strana národně socialistická, ČSNS) a aktivní byl také v Sokole. Po osvobození v roce 1945 stoupal po kariérním žebříčku v rámci nově ustanoveného ÚNV, kde se stal nejprve vrchním radou a posléze ústředním radou (či „prezidiálním šéfem“). Zároveň byl členem pozemkové a zemědělské komise ÚNV. V rámci poválečného působení v ČSNS je vhodné zmínit jeho členství v ústřední samosprávné komisi, v níž byl odborníkem na otázky spjaté s právní a samosprávnou agendou. Ve funkci ústředního rady pražského ÚNV setrval až do únorového komunistického státního převratu v roce 1948, kdy byl „vyakčněn“ a v září téhož roku došlo k definitivnímu zrušení jeho služebního poměru. Poté krátce pracoval jako právní úředník v Tiskovém a nakladatelském družstvu „Blahoslav“ Církve československé husitské. Dne 27. 9. 1949 byl zatčen Státní bezpečností (StB) a posléze obviněn ze spoluzaložení ilegální organizace tvořené bývalými funkcionáři národně socialistické strany (tzv. politická šestka), která se snažila seskupovat protistátní buňky v jednotlivých regionech ČSR. Mimoto měl také „vyzvídat“ citlivé informace týkající se „církevních otázek“, které byly předány do zahraničí.

Dne 21. 7. 1950 byl odsouzen v rámci třináctičlenné skupiny souhrnně označené jako „Josef Čupera a spol.“ pro trestné činy velezrady a vyzvědačství k 28 letům odnětí svobody, později sníženým na 25 let. Trest si odpykal v Leopoldově a ve Valdicích. Ve slovenské káznici byl dvakrát potrestán samovazbou, jednou pro spoluúčast na „vzpouře“, podruhé za podíl na vypracování dokumentu „Budoucí program národního hospodářství“, na němž spolupracoval se spoluvězni Jiřím Hejdou a Karlem Kuthanem. Na svobodu byl propuštěn s podlomeným zdravím na základě květnové amnestie prezidenta republiky v roce 1962. Po návratu z vězení pracoval jako dělník a později účetní v Lidovém družstvu invalidů v Praze. V rámci rehabilitačních řízení koncem 60. let vypověděl o společných schůzkách konaných v poúnorovém období mezi bývalými vyššími představiteli ČSNS, které však neměly charakter ilegálních setkání, ale rozhovorů o soudobých politických a společenských problémech. Také zevrubně popsal nezákonné vyšetřovací metody, jimiž byl vystaven ve vyšetřovací vazbě. Vzhledem k nastupující tzv. normalizaci nakonec k jeho rehabilitaci nedošlo. Společně s dalšími obviněnými ze skupiny „Josef Čupera a spol.“ byl in memoriam rehabilitován až po pádu komunistického režimu v prosinci 1990.