Menu

Pavel Reiman

Československo-německý novinář, publicista, germanista, komunistický politik a literární historik.

Účast v procesech

1952, Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským  |  Role: svědek

Životopis

V letech 1921–1923 studoval germanistiku na Univerzitě v Lipsku a v roce 1921 se stal členem Komunistické strany Německa a organizace komunistické mládeže. Po návratu do Československa (ČSR) se pohyboval v pražském německém židovském prostředí, v roce 1923 se stal členem Komunistické strany Československa (KSČ) a redaktorem Československé komunistické korespondence při Ústředním výboru KSČ (ÚV KSČ). Zároveň byl vedoucím Komunistické studentské frakce (Kostufry, 1923–1925). Od roku 1926 působil na Liberecku jako člen tamějšího krajského vedení KSČ a do roku 1929 také jako šéfredaktor německého komunistického deníku Vorwärts. Byl zastáncem Gottwaldovy stranické linie, v letech 1929–1936 se stal členem ÚV KSČ a kandidátem politického byra ÚV KSČ (1929–1931). Po V. sjezdu KSČ v únoru 1929 odjel do SSSR jako zástupce KSČ u Komunistické internacionály (Kominterna), v níž byl zvolen kandidátem Exekutivy Kominterny (EKI) a kandidátem jejího politického sekretariátu (1929–1930). V KSČ se mezitím vyhrotily spory v rámci Gottwaldovy „levé“ frakce, jejichž původcem byla skupina funkcionářů kolem Evžena Frieda. V případě straníků kolem E. Frieda se jednalo o mladé angažované funkcionáře, kteří často působili v některých exponovaných regionech a vůči vedení v čele s Gottwaldem měli výhrady týkající se utváření stranické politiky, jež se „pekla za zavřenými dveřmi“ ústředního sekretariátu a nebrala ohled na mínění „stranické veřejnosti“. Při následných jednáních delegace KSČ (Gottwald, Guttmann, Fried, O. Synek) v Moskvě, na nichž se mělo rozhodnout, který z nesvářených proudů dostane posvěcení Kominterny, podpořil Reiman Evžena Frieda, jenž ho po příjezdu do sovětské metropole jako první informoval o zákulisních vnitrostranických poměrech, o nichž měl Reiman po odjezdu z Prahy pouze povrchní vědomosti. Tím později vzniklo označení „skupina Fried−Reiman“; ta později posloužila k napadání Reimana pro „trockistickou činnost“. Gottwald a jeho křídlo v pomyslném souboji zvítězili, Friedova činnost v KSČ byla prakticky ukončena (později byl významným funkcionářem Komunistické strany Francie), Reiman postoupil své funkce v Kominterně J. Guttmannovi a vrátil se do ČSR. Po návratu z Moskvy se stal vedoucím ústředního agitačně-propagačního oddělní (tzv. agitpropu), které mj. odpovídalo za stranický tisk, a redaktorem teoretické Komunistické revue. Po nástupu Hitlera k moci v Německu v roce 1933 a zákazu levicových stran nastal příliv německých emigrantů do ČSR. Vedení KSČ v této souvislosti kritizovalo Komunistickou stranu Německa (KSN) za bagatelizaci nacistického nebezpečí a nespolupráci s německými sociálními demokraty, čímž nepřímo kritizovali také Kominternu a její politiku tzv. sociálfašimu. Ke kritice KSN se přidali také Reiman s J. Guttmannem, kteří se po napadení KSČ ze strany Kominterny stali „obětními beránky“ („skupina Reiman–Guttmann“) prosazujícími ve straně „falešnou linii“ vůči KSN. Následovala Reimanova „sebekritika“ a jeho odsun do pozadí coby zástupce KSČ u Kominterny. V Moskvě následně působil v letech 1933–1936, tj. v období, kdy se po vraždě leningradského funkcionáře Sergeje M. Kirova (1934) začaly rozjíždět hromadné represe, které později vyústily v tzv. Velký teror (1936−1939). Aniž to tušil, podařilo se mu v roce 1936 odjet zpět do ČSR právě včas, jelikož figuroval na seznamech „pravicových spiklenců“ v Kominterně. Po návratu do vlasti se angažoval v pomoci německým emigrantům před Hitlerovým režimem a po nacistické okupaci v roce 1939 odešel do exilu ve Velké Británii, kde byl nadále veřejně i politicky činný.
Po osvobození působil v sekretariátu ÚV KSČ (1945–1948), mezinárodním oddělení ÚV KSČ a také byl odpovědným redaktorem teoretické revue Nová mysl (1948–1952). Věnoval se možnostem publikace děl klasických německých spisovatelů (např. Goethe, Heine), která chtěl rehabilitovat a navrátit do československé společnosti. Patřil mezi zastánce tzv. specifické cesty ČSR k socialismu. Od roku 1952 pracoval v Ústavu dějin KSČ, jehož se později stal ředitelem (1962–1968). V 50. letech vedl tuto instituci, která fungovala jako cenzorský a dohlížitelský ústav nad výkladem moderních dějin, bývalý vrcholný příslušník StB Jindřich Veselý. Reiman se ve své odborné činnosti zabýval dějinami dělnického a komunistického hnutí (např. dílo Dějiny KSČ) a německou literaturou (Hlavní proudy německé literatury), přičemž mohl využívat i dokumentaci z produkce vrcholných stranických orgánů uloženou v Archivu ÚV KSČ. Za své postoje v letech 1968–1969, které souvisely s tzv. obrodným procesem, byl pro nastupující normalizační režim „nestravitelný“ (roli hrály také další „prohřešky z minulosti") a došlo k jeho vyloučení z KSČ. Po zbytek života se věnoval literární tvorbě. Jeho synem je český historik Michal Reiman (nar. 14. 7. 1930).

Prameny

Národní archiv - VÁCLAVSKÝ, F.: Pavel Reiman. Inventář (arch. pom. č. 1410), Praha, 1964.

K dalšímu čtení

REIMAN, Michal: O Poly Reimanovi (místo vzpomínek). In: Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu. Praha: Ústav pro soudobé dějiny − Dokořán, sv. 2 (s. 63−83), sv. 4 (145−176). REIMAN, Pavel: Ve dvacátých letech. Vzpomínky. Praha: Nakladatelství politické literatury, 1966. TOMEŠ, Josef a kol.: Český biografický slovník XX. století. III. díl: Q–Ž. Praha – Litomyšl: Paseka – Petr Meissner, 1999, s. 30.
i
Narození:
12. 10. 1902
Brno
Úmrtí:
1. 11. 1976
Praha
Jiné varianty jména a přezdívky:
Poly
Člen KSČ:
Ano