Pocházel z rodiny pardubického úředníka. Po přestěhování do Prahy absolvoval gymnázium na Královských Vinohradech. Angažoval se v Sokole a kromě toho se již v tomto období zajímal o anarchistické hnutí a socialismus, což ho vedlo k celoživotnímu navazování kontaktů z tohoto prostředí, jako např. s básníkem Stanislavem Kostkou Neumannem či prozaikem Karlem Tomanem. Za první světové války bojoval na haličské a srbské frontě, kde byl několikrát raněn. Během pobytu ve vojenském lazaretu se přihlásil k distančnímu studiu právnické fakulty pražské univerzity, které úspěšně završil absolutoriem a získáním titulu doktora práv v roce 1920. Po vzniku samostatného československého státu se v roce 1919 jako dobrovolník zúčastnil bojů na Slovensku proti tzv. Maďarské republice rad, kde byl těžce raněn s doživotními zdravotními následky. Roku 1924 si v Praze otevřel vlastní advokátní kancelář. Zprvu zastupoval klienty v drobnějších, později v závažnějších kauzách. Během úspěšné kariéry se etabloval jako odborník v oblasti autorského, trestního i pozůstalostního práva. V důsledku svého zájmu o literaturu a umění získával klienty právě z těchto oblastí a navazoval s nimi dlouholeté přátelské vztahy (básníci Jaroslav Seifert, František Halas, malíř Jindřich Štýrský a další). Zastupoval rovněž klienty z pražského německého prostředí. Zájem ze strany celorepublikového tisku vzbudilo v roce 1936 jeho angažmá obhájce v kauze německého finančníka Antona Kiesewettera, obviněného ze zločinů proti republice. Úspěšná obhajoba vlivného německého bankéře mu umožnila pokračovat v advokátní praxi i v době nacistické okupace. Vedle kariéry špičkového advokáta se celoživotně věnoval své velké vášni, jíž byla bibliofilie a zájem o staré tisky. Jeho kancelář na pražském Novém Městě byla rušným kulturním salonem, kde se scházela celá řada předních prvorepublikových umělců. Vybudoval také rozsáhlou soukromou knihovnu, v níž se soustředil mj. na sběr dokumentů z dějin anarchistického hnutí a literatury o čarodějnických procesech. Jako vydavatel se zasloužil o publikaci děl předních československých básníků (např. S. K. Neumann, Konstantin Biebl, Josef Hora) a sám se věnoval vlastní literární činnosti. Vzhledem ke svým rozsáhlým jazykovým znalostem se zasloužil i o české překlady významných zahraničních autorů, jakými byli např. Edgar Allan Poe či Rainer Maria Rilke. V období druhé československé republiky a následné nacistické okupace českých zemí významně pomáhal obětem totalitní zvůle. Jako obhájce zastupoval celou řadu židovských a levicových vězňů okupačního režimu. Finančně podporoval rodiny zatčených odbojářů a spolupracoval se zastřešující organizací domácí rezistence − Ústředním vedením odboje domácího (ÚVOD). Během Pražského povstání v květnu 1945 udržoval styky se členy České národní rady. Po osvobození Československa působil jako obhájce významných prvorepublikových i protektorátních politiků (např. Jiří Stříbrný, Jiří Havelka, Richard Bienert) souzených v poválečných retribučních procesech. Největšího drobnohledu se dočkalo jeho angažmá v ostře sledovaném procesu s německým státním ministrem pro protektorát Čechy a Morava, SS-Obergruppenführerem a generálem policie Karlem Hermannem Frankem na jaře 1946.
Resler byl Frankovi přidělen rozhodnutím přednosty Mimořádného lidového soudu (MLS) v Praze, za součinnosti s pražskou Advokátní komorou, oficiálně dne 18. 3. 1946 jako obhájce ex offo, údajně také na základě předchozí osobní intervence ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny. Svou roli při Reslerově výběru patrně sehrály především jeho zkušenosti se zastupováním trestních kauz občanů německé národnosti či dalších retribučních kauz z předchozí doby. Sám Resler se však se svojí úlohou advokáta z moci úřední (dobově také „zástupce chudých“) ve Frankově procesu nehodlal smířit a proti rozhodnutí podal dvě odvolání („rozklady“). V nich argumentoval jednak postupem jdoucím proti ustáleným zvyklostem Advokátní komory při navrhování zástupců ex offo, jednak protiprávností svého jmenování. Protesty se nakonec minuly účinkem a tři dny před zahájením procesu se již Resler přišel do kanceláře MLS v Praze seznámit s obžalobou. Během procesu Resler opakovaně namítal, že třídenní lhůta pro nastudování spisu je příliš krátká a neumožňuje obhajobě vést spravedlivý proces, což soud - stejně jako mnoho jiných námitek - zamítl.
