Vladislav Sutnar

Pocházel z rodiny vysokých plzeňských úředníků a jeho strýcové se stali významnými osobnostmi československé kultury, strýc Jaroslav Sutnar (1873‒1947) byl básníkem a literárním historikem a v letech 1923 až 1935 ředitelem Moravské zemské a univerzitní knihovny v Brně. Další strýc Ladislav Sutnar (1897‒1976) se stal designérem a typografem světového významu. V rámci středoškolského vzdělávání absolvoval Vladislav Sutnar část výuky na lyceu ve francouzském městě Nîmes, kde si osvojil francouzský jazyk a utužil vazby na tamější prostředí. Poté se přihlásil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kterou úspěšně absolvoval v letech 1927 až 1932. Po absolutoriu pracoval krátkou dobu jako advokátní koncipient. Posléze si se svým společníkem dr. Piesenem založil advokátní kancelář, již provozoval s přestávkami až do roku 1951, kdy vlivem nástupu komunistů došlo ke zrušení soukromých advokátních kanceláří. Současně pracoval od roku 1945 až do roku 1951 jako obhájce u Nejvyššího soudu v Praze. V roce 1946 byl soudcem lidu v rámci ostře sledovaného procesu s bývalým německým státním ministrem pro protektorát Čechy a Morava, SS-Obergruppenführerem a generálem policie Karlem Hermannem Frankem. Politicky se po osvobození Československa v květnu roku 1945 angažoval v Československé straně lidové (ČSL). Dle vzpomínek dcery Vladislavy Macháčkové byl autenticky smýšlejícím demokratem a v období po komunistickém převzetí moci v Československu v únoru 1948 hájil v soudních procesech nepohodlné odpůrce nastupujícího režimu.

V říjnu 1951 byl zatčen pro údajnou „nepřátelskou činnost“ vůči státu a napojení na skupinu osob kolem bývalého vládního úředníka a novináře dr. Vojtěcha Skřičky. Dle vyšetřování Státní bezpečnosti (StB) spočívalo jeho hlavní provinění v tom, že Skřičkovi údajně pomáhal předávat citlivá a utajená usnesení soudních senátů francouzské agentuře Agence France-Presse, jejímž prostřednictvím pak byla publikována ve francouzském tisku. V lednu 1952 byl Státním soudem v Praze odsouzen pro trestný čin velezrady k odnětí svobody ve výši 11 let. Většinu trestu si odpykal v nápravně pracovních táborech (NPT) v Příbrami a v Jáchymově. Na základě žádosti o prošetření u krajské prokuratury v Praze v roce 1957 navrhla Inspekce ministerstva vnitra (MV) jeho podmínečné propuštění na svobodu po uplynutí poloviny trestu. Z vězení se dostal v následujícím roce a pracoval jako dělník v cementárně. StB jej měla na přelomu 50. a 60. let stále ve svém hledáčku a podezřívala jej ze spolupráce se zahraničními tajnými službami; záminkou pro jeho další perzekuci mělo být nalezení kompromitujících materiálů vztahujících se k jeho osobě na belgickém velvyslanectví v Praze. Tajná komunistická policie se počátkem roku 1960 pokusila o provokaci vůči manželům Sutnarovým v rámci akce zvané „Chabenec“, při níž použila údajného cizího státního příslušníka, aby otestovala Sutnarovu loajalitu. Provokace se ukázala být neúspěšnou a celý svazek k této akci byl uložen do archivu MV. V době politického a společenského uvolnění během pražského jara 1968 se dočkal rehabilitace a mohl se vrátit k advokacii. Roku 1977 odešel do penze.

Archiv bezpečnostních složek - sb. Svazky kontrarozvědného rozpracování (KR), arch. č. KR-44213 MV; f. Inspekce ministra vnitra (f. A8), inv. j. 382.