Václav Sýkora

Obecnou školu vychodil v Praze a v Plzni, kde jeho otec pracoval jako soudní zřízenec. Poté absolvoval v roce 1928 Jiráskovo gymnázium v Praze a v letech 1928−1932 vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Krátce působil jako praktikant v advokátní kanceláři v Praze a od 1. 3. 1933 do roku 1936 byl v přípravné soudcovské službě u jednoho z pražských soudů. Poté nastoupil jako úvěrový referent do Městské spořitely pražské, kde působil až do období po osvobození od nacistické okupace. Po osvobození se začal politicky angažovat v Československé straně národně socialistické (ČSNS) a v červenci 1945 byl na vlastní žádost přijat jako referent do služeb Kanceláře prezidenta republiky. V květnu 1946 byl ustanoven osobním tajemníkem prezidenta Edvarda Beneše a tuto funkci zastával až do března 1948, kdy byl v důsledku změn po komunistickém státním převratu tzv. vyakčněn a přemístěn do ministerstva pro sjednocení zákonů (resp. ministerstva unifikací), v němž pracoval jako referent v legislativním oddělení pod vedením JUDr. Václava Žateckého. Dne 11. 8. 1949 byl zatčen Státní bezpečností (StB) a později obviněn z účasti na velezrádné schůzce v bytě JUDr. Františka Račanského, kde se údajně podílel na založení „ilegálního výboru“, a předávání špionážních zpráv JUDr. Miladě Horákové, s níž se znal z jejích návštěv u prezidenta republiky. Dle vyšetřovatelů také zprostředkoval kontakt švédské spisovatelky Amelie Posse-Brázdové s prezidentem Edvardem Benešem a přes švédský zastupitelský úřad údajně zasílal špionážní zprávy do zahraničí. Společně se svým nadřízeným JUDr. Václavem Žateckým měl také podporovat ilegální činnost někdejších funkcionářů sociálně demokratické strany v čele s prof. JUDr. Zdeňkem Peškou. V rámci monstrprocesu proti „dr. Milad Horákové a spol.“ vystoupil Václav Sýkora jako jeden z předvolaných svědků.

Ve dnech 20. – 21. 7. 1950 stanul před senátem Státního soudu Praha jako jeden z obžalovaných ve třináctičlenné skupině osob souhrnně pojmenované jako „Josef Čupera a spol.“ Byl uznán vinným ze spáchání zločinů velezrady a vyzvědačství a odsouzen k 25 letům vězení. Od roku 1953 byl ve výkonu trestu zařazen jako finanční odborník do Projektového střediska MV. Již ve druhé polovině 50. let se Inspekce ministra vnitra (IMV) zabývala stížností Václava Sýkory týkající se vyšetřovacích metod, kdy proti němu bylo použito hrubé fyzické násilí a údajně i skopolaminové injekce, neboť měl dle StB schovávat část archivu Edvarda Beneše. Šetření IMV nakonec potvrdilo páchání fyzického násilí (údery pěstí, použití gumového obušku apod.), avšak neprokázalo se použití skopolaminu. I přes uvedená zjištění byl Václav Sýkora na svobodu podmínečně propuštěn až na základě rozsáhlé prezidentské amnestie pro politické vězně v květnu 1960. Rehabilitace se dočkal až v roce 1990.

Archiv bezpečnostních složek - sb. Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy (V), arch. č. V-6301 MV; f. Inspekce ministra vnitra (A 8), inv. j. 651.

KAPLAN, Karel: Druhý proces Milada Horáková a spol. – rehabilitační řízení 1968–1990. Praha: Karolinum, 2008, s. 285−287. Ústav pro studium totalitních režimů – Václav Sýkora (online, cit. 5. 4. 2025): https://www.ustrcr.cz/uvod/skupina-vyzkumu/sykora-vaclav-19-9-1909/