Jaroslav Tichý

V roce 1915 maturoval na vyšší státní reálce v Příbrami a zároveň byl zapáleným členem místního Sokola. V důsledku vypuknutí první světové války narukoval do rakousko-uherské armády, v níž sloužil nejprve na ruské, později na italské frontě. Po demobilizaci studoval chemický obor na Českém vysokém učení technickém (ČVUT) a zároveň si v letech 1920–1922 přivydělával jako suplující učitel chemie a tělocviku na vyšší státní reálce v Příbrami. Již v této době se mu podařilo vynalézt a patentovat těsnicí a rezuvzdorné materiály ze stříbrné strusky, které se posléze používaly při stavbě vodní děl (např. přehrad). Po složení druhé státní zkoušky v roce 1922 přijal místo asistenta na Vysoké škole báňské v Příbrami, kde se odborně zabýval chemickou technologií, analýzou plynů, prubířstvím, chemií uhlí a petroleje. Postupně se u něj vyprofiloval trvalý zájem týkající se oboru chemie uhlí, olejů a benzinů. V letech 1924–1928 pracoval v ÚHVP v pražských Holešovicích, kde zastával funkci vedoucího oddělení, které se zabývalo nízkoteplotní destilací uhlí, krakováním dehtů, hydrogenací olejů a výrobou benzinů. Vedle toho od roku 1925 pracoval na projektu Ministerstva veřejných prací týkajícím se „zhodnocení severočeského uhlí z dolu Hedvika“. V rámci výzkumu absolvoval v letech 1926–1927 několik zahraničních studijních pobytů v Německu, Belgii, Francii či Anglii, kde vykonal řadu pokusů, které měly objasnit vhodnost severočeského uhlí pro technologické zpracování. Posléze vypracoval ve spolupráci s Vítkovickým horním a hutním těžířstvem (později Vítkovické železárny) konečný projekt krakovací metody uhlí pro důl „Hedvika“ v Ervěnicích. V rámci působení v ÚHVP se ještě podílel na vybudování Ústavu pro vědecký výzkum uhlí, který posléze sídlil v areálu na Rokosce v Praze-Libni. V březnu 1928 nastoupil z pověření Ministerstva veřejných prací na místo chemika v tepelné elektrárně v Ervěnicích nedaleko dolu „Hedvika“, v níž kromě provozních záležitostí vyplývajících z náplně práce pokračoval i v praktickém výzkumu severočeského uhlí. Díky dosaženým výsledkům získal v roce 1929 doktorát z technických věd. V této době byl politicky organizován v Československé národní demokracii (ČsNR) a angažoval se v Krušnohorském sdružení národohospodářském (KSN) se sídlem v Mostě, v němž zastával funkci jednatele. KSN se zabývalo např. zpracováním memorand pro vládu týkajících se regionální hornické, zemědělské či školské problematiky. Ve druhé polovině 30. let se stal členem Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu („agrárníci“) a od března 1937 do srpna 1938 působil ve funkci vládního komisaře města Ervěnic (zaniklo na přelomu 50. a 60. let). Po odtržení pohraničních oblastí v důsledku přijetí podmínek mnichovské dohody nastoupil v prosinci 1938 do zaměstnání ve výzkumném ústavu firmy Baťa, a. s., ve Zlíně. Stal se vedoucím oddělení meziproduktů (1938–1939) a spolupodílel se na vybudování moderního závodu na výrobu karbidu. Od roku 1940 působil ve firemním továrním komplexu v Baťově (Otrokovice) v provozu souvisejícím s organickou a anorganickou chemií. V době působení v Baťově se do roku 1944 společensky angažoval coby jeden z režisérů v divadelním, hudebním a literárním spolku Moravan. Krátce po osvobození v květnu 1945 se stal národním správcem továrny v Baťově a posléze se v červnu téhož roku společně s Ivanem Holým (později odsouzen k 18 letům vězení v procesu souvisejícím s kauzou Rudolfa Slánského) stal jedním z národních správců celého Baťova zlínského komplexu s cirka 24 000 zaměstnanci. Zároveň zastával pozici technického referenta na Okresním národním výboru ve Zlíně a vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). V červnu 1945 byl taktéž pověřen ministerstvem průmyslu zprovozněním Československé továrny na motorová paliva v Záluží u Mostu (od března 1946 Stalinovy závody, n. p., či také nazýváno „Staza“). V této době měl také začít spolupracovat s bezpečnostními orgány, kterým dodával informace ze svého působiště. Po utvoření ČCHZ, n. p., nastoupil v lednu 1946 na pražském ústředním ředitelství, kde se ve funkci náměstka ujal vedení plánování celého československého chemického sektoru. Stal se členem chemické sekce NHK ÚV KSČ a po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 byl jmenován generálním ředitelem ČCHZ, n. p. Počátkem května 1949 došlo k jeho odvolání a nově se stal vládním zmocněncem pro paliva na Ministerstvu průmyslu, od roku 1951 na Ministerstvu paliv. Propuštěn byl v důsledku uvedení své osoby Ludvíkem Frejkou v hlavním procesu s tzv. protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským. Posléze nastoupil místo v národním podniku Energotrust, kde se stal vedoucím technického odboru.

V roce 1954 svědčil proti někdejšímu náměstkovi ČCHZ, n. p., Otto Eislerovi, jenž byl odsouzen v procesu „Josef Goldmann a spol.“ (či tzv. skupina v národohospodářství) k 16 letům odnětí svobody. Dne 8. 8. 1955 byl sám zatčen příslušníky Státní bezpečnosti (StB) z Ústí nad Labem a posléze obviněn ze „záměrné sabotérské činnosti v chemickém průmyslu“ v letech 1945–1950. Pod psychickým nátlakem vyšetřovatelů se nejdříve přiznal, později se chystal své výpovědi před soudem odvolat (o čemž se příslušníci StB dozvěděli) a jeho případ si převzala pražská Správa vyšetřování ministerstva vnitra. Novým přešetřením Tichého kauzy nebyla zjištěna výše uvedená trestná činnost a počátkem března 1956 byl propuštěn z vyšetřovací vazby.

Archiv bezpečnostních složek - sb. Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy (V), arch. č. V-1989 MV.