Vilém Vaclík

Pocházel z dělnické rodiny. Po absolvování základního školního vzdělání ve Vratimově a v Kunčičkách se v roce 1931 vyučil kovosoustružníkem ve strojírně Vítkovického horního a hutního těžířstva ‒ VHHT (později Vítkovické železárny Klementa Gottwalda a Vítkovické železárny). V důsledku hospodářské krize byl po krátký čas nezaměstnaný, až posléze dostal práci v autosprávkárně svého strýce Leopolda Vaclíka ve Frýdku. Po nějaké době změnil působiště a nastoupil jako řidič u firmy Aloise Bojdy zaměřené na skladování a distribuci piva, kde pracoval asi roka a půl až do krachu podniku. Po ročním hledání zaměstnání se mu podařilo sehnat místo elektrosvářeče v Karlově huti v Lískovci u Frýdku, v níž působil do nástupu dvouleté povinné vojenské služby v roce 1935. Po návratu pracoval jako soustružník ve strojírně VHHT. Počátkem nacistické okupace opustil své dosavadní zaměstnání a díky našetřeným penězům si doplnil kvalifikaci studiem dvouleté nižší průmyslové školy ve Vítkovicích. Po jejím dokončení pracoval asi tři měsíce jako technický úředník v pražské firmě Kameníček zaměřené na výrobu brousících strojů. Díky svému známému záhy sehnal místo dílenského učitele na průmyslové škole ve Vítkovicích, odkud byl v důsledku zabrání budovy německými okupanty asi po roce propuštěn. Krátce nato nastoupil do kotlárny ředitelství VHHT, kde působil dalšího půldruhého roku. V roce 1943 byl „totálně nasazen“ jako soustružník do Jižního závodu v Kunčicích (později Nová huť Klementa Gottwalda – NHKG). Během okupace se pravděpodobně zapojil do protinacistického odboje. V období osvobozování ČSR a krátce po válce se podílel na zajišťování Němců, zrádců a kolaborantů do lágru v Kunčicích a na hlídkové službě v Chuchelné. V říjnu 1945 nastoupil jako vedoucí organizace práce do válcovny Vítkovických železáren Klementa Gottwalda (VŽKG) a krátce nato podal přihlášku do Československé strany národně socialistické (ČSNS). Na přelomu let 1945 až 1946 se podílel na znovuobnovení provozu Jižního závodu v Kunčicích a zároveň se začal významně angažovat v politických aktivitách ČSNS coby předseda její organizace v Kunčicích. Po komunistickém únorovém státním převratu byl nucen místní organizaci národních socialistů rozpustit. V průběhu roku 1949 se dostal do kontaktu se svým někdejším kolegou z odboje Josefem Kočařem, jenž mu zprostředkoval zapojení do skupiny kolem Jana Buchala, později odsouzeného v monstrprocesu „Horáková a spol.“ k trestu smrti. Dne 25. 10. 1949 byl Vaclík zatčen Státní bezpečností (StB) a posléze obviněn z rozšiřování ilegálních letáků, zprostředkování útěku za hranice Ladislavu Slovákovi a přípravách „protistátního puče“ ve spojení s osobami kolem Jana Buchala.

Ve dnech 17. až 21. 7. 1950 stanul jako obžalovaný v Ostravě před senátem Státního soudu Praha – oddělení Brno ve dvaadvacetičlenné skupině osob souhrnně pojmenované jako „Miroslav Sýkora a spol.“ Vyneseným rozsudkem byl odsouzen na doživotí, později změněném na 25 let odnětí svobody. Trest si odpykával v Opavě, v Praze na Pankráci, v Brně a v Plzni. V roce 1957 byl Inspekcí ministra vnitra (IMV) prošetřován případ skupiny „Miroslav Sýkora a spol.“ Orgány IMV bylo nakonec konstatováno, že se Vaclík sice zapojil do protirežimních aktivit (rozšiřování letáků, pomoc v útěku za hranice), značná část jeho „protistátní“ činnosti však byla „provokována“ agentem StB Josefem Kočařem („Kvapil“) a dalšími příslušníky či spolupracovníky bezpečnostních složek. I přes toto zjištění nebyl propuštěn na svobodu a netýkala se ho ani rozsáhlá amnestie pro politické vězně z roku 1960. Na svobodu byl podmínečně propuštěn až v důsledku individuální amnestie prezidenta republiky dne 21. 6. 1961.

Archiv bezpečnostních složek - sb. Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy (V), arch. č. V-3379 OV; f. Inspekce ministerstva vnitra (A8), inv. j. 574, inv. j. 885, inv. j. 1576.

Národní archiv - f. Správa Sboru nápravné výchovy (SSNV), vězeňský spis Viléma Vaclíka.