Juraj Vieska

Po vychození obecné školy v Rožňavě navštěvoval místní československé státní gymnázium, na němž maturoval 30. 6. 1931. V letech 1929–1931 byl také aktivní v místní sionistické organizaci mládeže Ha-Šomer ha-ca'ir („Mladý strážce“). Po střední škole absolvoval v letech 1931–1934 Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně a v letech 1934–1937 Právnickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě. Od roku 1931 se politicky angažoval v Komunistické straně Československa (KSČ), v níž zpočátku působil jako vedoucí krajského výboru její mládežnické organizace (Komsomol) v Brně. Po dokončení vysokoškolských studií byl v červnu až říjnu 1937 advokátním koncipientem u JUDr. Freibergera v Rožňavě. Po podepsání mnichovské dohody uprchl přes Rumunsko do Palestiny, kde pracoval od května 1939 do května 1942 jako dělník v Masarykově osadě v Haifě. Dne 7. 5. 1942 vstoupil do československé vojenské jednotky – od února 1943 sloužil u protiletadlové obrany v Palestině. V červnu 1943 odešel s vojskem do Velké Británie, kde absolvoval kurz velitelů kulometných čet. Poté byl převelen k tankové brigádě 1. čsl. samostatné obrněné brigády s níž se od září 1944 do května 1945 účastnil obléhání Dunkerku. Po osvobození zůstal sloužit v Československé armádě jako důstojník vojenského obranného zpravodajství (OBZ) – od 31. 5. 1945 do 15. 9. 1946 jako důstojník OBZ 1. divize I. vojenského okruhu v Praze. Mezitím byl přidělen jako praktikant, nejprve k Vojenské prokuratuře v Praze (září 1945 až leden 1946) a poté k Vojenskému soudu I. stolice v Praze (leden 1946 až květen 1947). Dne 29. 6. 1947 sloužil vojenskou soudcovskou zkoušku u Nejvyššího vojenskéhou soudu v Praze a dále působil jako důstojník justiční služby z povolání. Poté byl od července 1947 do ledna 1948 dočasně zařazen do soukromě – právního oddělení Ministersva národní obrany (MNO). Od 1. 1. 1948 do 30. 6. 1948 působil jako náměstek na Vrchní vojenské prokuratuře v Bratislavě. Dne 27. 9. 1948 si změnil příjmení z „Wiesz“ na „Vieska“. V té době byl již od července 1948 zařazen jako právní referent na 5. oddělení (bývalé OBZ) Hlavního štábu (HŠ) MNO, kde setrval do dubna 1949, přičemž se stal poradcem nechvalně proslulého náměstka ministra národní obrany gen. Bedřicha Reicina. Poté přešel na Státní prokuraturu v Praze, kde působil do června či července 1950 jako náměstek u vojenské složky. V roce 1949 se účastnil coby pozorovatel politického monstrprocesu s „Lászlo Rajkem a spol.“ v Maďarsku. Nabyté zkušenosti uplatnil coby intervenující prokurátor v několika politckých procesech přelomu 40. a 50. let – kromě přelíčení proti „dr. Miladě Horákové a spol.“ se jednalo např. o kauzy „Karel Kutlvašr a spol.“, „Miloslav Jebavý a spol.“ či „Jaromír Nechanský a spol.“

V souvislosti s tzv. hledáním nepřátel uvnitř KSČ a zatčením Bedřicha Reicina v únoru 1951 zažil prudký kariérní pád. Koncem března 1951 požádal o přeložení do zálohy a dne 22. 10. 1951 byl zatčen z příkazu Nižší vojenské prokuratury v Praze IV. pro podezření ze spáchání trestného činu porušení povinnosti veřejného činitele a nezákonné spolupráce s Reicinem. V roce 1953 byl Nejvyšším soudem – vojenským kolegiem uznán vinným ze spáchání zločinu sabotáže spatřovaném v používání nezákonných metod v průběhu trestního řízení (např. přejímání důkazů vynucených násilím) a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 let a dalším trestům. Již předtím došlo také k jeho vyloučení z KSČ. V souvislosti s částečným uvolněním politických poměrů ve druhé polovině 50. let a prvními rehabilitacemi mířícími především dořad vězněných komunistů, došlo z podnětu Politického byra Ústředního výboru KSČ ke Generální prokuratuře k podání stížnosti proti Vieskovu odsuzujícímu rozsudku. Dne 23. 2. 1956 jej Nejvyšší soud v Praze zprostil všech dřívějších obvinění, poté byl opětovně přijat do KSČ a o dva roky později mu byla navrácena hodnost plukovníka v záloze. Po propuštění působil v PÚMS, nejdříve jako vedoucí odboru (duben 1956 až leden 1957), poté jako náměstek ředitele ústavu (leden 1957 až srpen 1958). V letech 1958–1965 působil jako soudce a předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu v Praze. Během své kariéry publikoval také řadu právních textů – např. „Zákon na ochranu lidově demokratické republiky: komentované vydání s předmluvou A. Čepičky“ (1949), „Ochrana lidově demokratické republiky (komentář k §78–129 trestního zákona čís. 86/50 Sb.; 1950)“, „O novelizaci trestního zákona. In: Socialistická zákonnost, roč. 4, 1956, č. 5, s. 391–396“, „Správne hodnotiť společenský dosah trestného činu – podmienka správneho triedneho rozhodovania. In: Socialistická zákonnost, roč. 8, 1960, č. l, s. 2–13.“

PAŽOUT, Jaroslav – ZÍTEK, Adam a kol.: Lexikon nejvyšších představitelů československé justice a prokuratury v letech 1948–1989. Praha: ÚSTR, 2019, s. 303–307. VACEK, Eduard: Stručná charakteristika některých pracovníků StB a 5. oddělení ministerstva národní obrany hlavního štábu. In: Historická penologie. Praha:Vězeňská služba ČR, 2004. č.5, s. 14–15.