Rudolf Vlček

Pocházel z české rodiny, která žila před první světovou válkou trvale v saských Drážďanech. Studoval na německých školách a vyučil se zámečníkem. Počátkem třicátých let odešel i s rodinou do Prahy a později na Kladno. V meziválečném období se živil jako řidič a automechanik. Po okupaci českých zemí nacistickou třetí říší v březnu 1939 se přihlásil k německé národnosti a rozhodl se vydat cestou spolupráce s okupačním režimem. Působil nejprve jako šofér u řídící úřadovny tajné německé policie gestapa (Geheime Staatspolizei) v Praze a od listopadu pak u úřadovny gestapa na Kladně. Tuto funkci zastával až do poloviny roku 1942, kdy se stal tlumočníkem a posléze samostatným kriminálním referentem. Patřil k nejbližším spolupracovníkům nechvalně proslulého velitele kladenské služebny gestapa SS-Hauptsturmführera Haralda Wiesmanna (1909−1947). Jako kriminální referent měl ve své gesci především potírání poslechu zahraničního rozhlasu. Podle pozdějších poválečných výpovědí svědků před Mimořádným lidovým soudem (MLS) v Praze v březnu 1947 vynikal krutostí a podílel se na bití a týrání mnoha zadržených osob. Společně s dalšími příslušníky z kladenské úřadovny gestapa se během domovních prohlídek dopustil mnoha krádeží, které vedly k jeho vlastnímu obohacení. Mimořádně závažné byly jeho skutky při zničení obce Lidice a vyhlazení jejího obyvatelstva v červnu 1942, jež představovalo nacistickou odplatu za úspěšný atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Podle svědeckých výpovědí se sice nedopustil vraždy žádné z obětí, ale vynikal horlivostí při organizaci celého masakru. Do obce dopravil sudy s benzinem určené k demolici domů a převážel do ní další příslušníky gestapa. Po vypuknutí povstání v protektorátu v květnu 1945 se pokusil stejně jako jeho další kolegové skrývat u příbuzných a známých a uprchnout na Západ, nicméně záhy se ocitl v rukou československých státních úřadů.

Spolu s dalšími zatčenými byl po počátečních výsleších na Kladně převezen do Prahy. V březnu 1947 stanul v rámci procesu se skupinou členů kladenského gestapa okolo Haralda Wiesmanna před MLS v Praze. Dlouhé hlavní líčení procesu vyvrcholilo vynesením rozsudku dne 24. 4. 1947. Přitěžující se pro něj ukázala být činnost během lidického masakru a fakt, že se podle výpovědí svědků podílel na zatčení dalších 119 obětí, z nichž 33 skončilo na popravišti. Předseda soudního senátu JUDr. Vladimír Kozák jej spolu s pěti dalšími odsoudil k trestu smrti za spáchání zločinů proti státu, osobám a majetku. Rozsudek byl vykonán téhož dne. Jeho ostatky byly pravděpodobně pohřbeny do hromadného hrobu na Ďáblickém hřbitově.

Archiv bezpečnostních složek - f. Sekretariát Federálního ministerstva vnitra − právní odbor, IV. díl (f. A 2/4), inv. j. 153.

BÁRTA, Milan: Všichni čekají tvrdý a spravedlivý trest – konec kladenského gestapa. In: Paměť a dějiny. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2016, č. 2, s. 57−67. PEJČOCH, Ivo: Kolaboranti a váleční zločinci na pražském popravišti: osoby popravené v průběhu retribučních procesů 1945−1948. Cheb: Svět křídel, 2017, s. 333.