Bernhard Voss

V roce 1910 maturoval na gymnáziu v Elberfeldu a poté navštěvoval obor stavebního inženýrství v Hannoveru a Cáchách. V roce 1912 složil předběžnou diplomovou zkoušku a o půl roku později nastoupil jako důstojnický čekatel k 4. pruskému ženijnímu praporu v Magdeburgu, kde později dosáhl hodnosti poručíka. V průběhu první světové války sloužil v německé císařské armádě na západní frontě v Belgii a ve Francii. Po skončení války ještě po nějaký čas sloužil v armádě sociálními bouřemi zmítaného poválečného Německa, avšak kvůli redukci Reichswehru v důsledku podpisu versaillských mírových dohod byl k 31. 1. 1920 z branné moci propuštěn. Další kariéru zvolil v jednotkách ochranné policie (Schutzpolizei, Schupo), v jejichž řadách prošel služebnami v Jüterbogu, Weihsenfelsu a Halle an der Saale v Sasku. Vedle toho působil i na policejních školách v Münsteru, Postupimi a Brandenburgu. V roce 1931 dosáhl hodnosti majora. V poválečném období inklinoval k pravici a po nástupu Adolfa Hitlera k moci se k 1. 5. 1933 stal členem jeho Národně socialistické německé dělnické strany (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei; NSDAP). Záhy absolvoval vyšší štábní školu, díky čemuž dosáhl hodnosti podplukovníka a 1. 4. 1935 přestoupil od pruské zemské policie na místo náčelníka organizačního a výcvikového oddělení v říšském a pruském ministerstvu vnitra. Dne 2. 4. 1934 vstoupil také do organizace SS, v níž byl v hodnosti SS-Obersturmbannführera (obdobou v armádě je hodnost podplukovník) zařazen do štábu říšského vůdce SS. Od 15. 7. 1935 byl hlavním referentem a spojovacím důstojníkem u soudu SS. V listopadu 1935 byl povýšen na SS-Standartenführera („plukovník“). Své další osudy spojil od druhé poloviny 30. let se službou u SS a od června 1936 do roku 1938 sloužil jako velitel důstojnické školy (SS-Junkerschule) v Bad Tölzu, jež byla součástí ozbrojené a kasernované složky SS-Verfügungstruppen (SS-VT). Dne 30. 1. 1938 byl povýšen do hodnosti SS-Oberführera („generál“). Kvůli rozporům s inspekcí důstojnických škol SS spočívajícím v rozdílném pohledu na náplň a odbornou přípravu a výcvik kadetů byl dne 1. 11. 1938 zbaven vedení školy a převelen do stavu štábních důstojníků Allgemeine-SS vrchního úseku SS Ost. Po vypuknutí druhé světové války byl k 19. 10. 1939 pověřen velením týlových jednotek 6. verst. SS-Totenkopfstandarte v Gdaňsku. Již dne 11. 11. 1939 došlo k převelení jeho jednotek do Prahy, kde některé z nich obývaly Dělostřelecká kasárna v Praze-Ruzyni. Tyto jednotky pod Vossovým velením byly zodpovědné za strážní službu, potlačování odporu a pranýřování nepřátel nacistického režimu. Byly také rozhodující silou při potlačení demonstrací souvisejících s uzavřením vysokých škol a pohřbem Jana Opletala. Jejich příslušníci se rovněž podíleli na popravě devíti studentských funkcionářů v noci ze 17. na 18. 11. 1939. V roce 1940 byly Vossovy jednotky převeleny do Norska, kde zajišťovaly strážní a bezpečnostní službu v oblasti Oslofjordu. Posléze byly přetvořeny na bojové jednotky určené k nasazení na frontě. Voss se coby velitel 6. pluku SS přesunul do Finska, odkud se později zúčastnil napadení Sovětského svazu. Jelikož jednotky pod jeho velením v rámci operace „Barbarossa“ selhaly, byl zproštěn velení a odsunut do pozadí k berlínskému posádkovému velitelství. Od listopadu 1941 do června 1942 byl pověřen velením nad výstavbou a fungováním výcvikového prostoru jednotek SS na Benešovsku („SS Beneschau“) v protektorátu Čechy a Morava. Poté následovalo jeho přeložení do výcvikového střediska u Debici v Polsku, kde se dočkal povýšení do hodnosti SS-Brigadeführer („brigádní generál“) a generálmajor Waffen-SS. V srpnu 1944 musel cvičiště evakuovat před postupující frontou. Pravděpodobně v důsledku neuposlechnutí rozkazů (údajně neuplatnil taktiku „spálené země“) byl posléze šetřen před Hlavním soudním úřadem SS (kauza zřejmě nebyla do konce války uzavřena). Kvůli vybombardování jeho berlínského domu bylo rodině Vossových přiděleno nové ubytování v Praze na Zbraslavi, kam se přesunuli v září 1944. K. H. Frank záhy pověřil Vosse formováním několika drobných „bojových útvarů“ (např. tzv. Svatováclavské roty), které měly zasáhnout do závěrečných bojů s postupujícími spojeneckými armádami. Po vypuknutí Pražského povstání se Vossovi nakonec podařilo dostat do Plzně, kde byl dne 9. 5. 1945 zajat americkou armádou. Posléze byl identifikován a jako válečný zločinec předán dne 13. 3. 1946 do vazby v Československu. Zanedlouho poté byl využit jako svědek při procesu s K. H. Frankem.

Dne 4. 2. 1947 sám stanul před senátem Mimořádného lidového soudu v Praze, kde čelil žalobě ze spáchání trestných činů spočívajících v jeho příslušnosti k SS, z popravy devíti studentských funkcionářů a z podílu na budování cvičiště SS v protektorátu. Vyneseným rozsudkem byl odsouzen k trestu smrti a téhož dne popraven na dvorku pankrácké věznice.

PEJČOCH, Ivo: Kolaboranti a váleční zločinci na pražském popravišti. Osoby popravené v Praze v průběhu retribučních procesů 1945‒1948. Cheb: Svět křídel, 2017, s. 338‒339. VAJSKEBR, Jan: Bernhard Voss. Generálova cesta na popraviště. In: Paměť a dějiny. Praha: ÚSTR, č. 2, 2016, s. 17‒26.