František Zvěřina

Po vychození obecné školy a sedmileté reálky a maturitou na Žižkově, pracoval od února 1931 do ledna 1938 jako úředník u Krajského obchodního soudu v Praze. Poté došlo k jeho přeložení ke Krajskému soudu v Mladé Boleslavi, odkud byl v důsledku škrtů propuštěn v únoru 1939. V období nacistické okupace se stal v březnu 1940 úředníkem velkoobchodu se železem bývalé firmy Meisner v Mladé Boleslavi, poté v říjnu 1941 pracoval v tomtéž městě ve stejné pozici v obchodním domě firmy Herman a v únoru 1943 přijal pozici ředitele firmy Pažout, export skla v Železném Brodě. V srpnu 1943 došlo k uzavření podniku a v rámci tzv. totálního nasazení byl donucen přijmout zaměstnání ve zbrojní továrně Daimler Benz v Nové Pace. Přestože se koncem okupace zapojil na Mladoboleslavsku do partyzánského odboje, byl bezprostředně po osvobození zatčen pro podezření z udavačství, které se ukázalo jako neopodstatněné a v prosinci 1945 došlo k jeho propuštění z vazby. Posléze proti němu bylo vedeno ještě šetření podle tzv. malého retribučního dekretu z důvodu jeho válečného zaměstnání v německém podniku v Mladé Boleslavi. Výsledkem byl trest „veřejného pokárání“, který mu byl nakonec prominut v důsledku amnestie prezidenta republiky. Od října 1945 pracoval u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, v srpnu 1946 pak nastoupil jako úředník informačního oddělení na ředitelství SHD v Mostě. V důsledku únorového komunistického puče v roce 1948 a poválečného členství v Československé straně národně socialistické (ČSNS), byl jako „nespolehlivý“ ze zaměstnání propuštěn, načež pracoval jako pomocný dělník v mosteckém hnědouhelném dole. Od února 1949 poté přešel na pozici úředníka v závodech na zpracování rašeliny v Českých Budějovicích a později se opětovně vrátil do Mostu. V únoru 1950 byl zadržen Státní bezpečností, jejíž vyšetřovatelé jej vinili z „protistátních styků“ s někdejším členem Zemského národního výboru za ČSNS Antonínem Válou a národně socialistickou poslankyní Františkou Zemínovou, dále za snahu organizovat „svobodné volby pod patronací Organizace spojených národů“ či z podílení se na vybudování „teroristické organizace“ na Mostecku.

Dne 22. 7. 1950 byl odsouzen v procesu konaném v Chomutově v rámci čtyřiadvacetičlenné skupiny souhrnně označené jako „Antonín Vála a spol.“ za velezradu k 22 letům vězení. K jeho propuštění došlo dne 9. 5. 1962 na základě amnestie prezidenta republiky. V roce 1969 si podal žádost o zahájení přezkumného rehabilitačního řízení, v níž popřel většinu obvinění, pro něž byl odsouzen počátkem padesátých let. Řízení se nakonec protáhlo až do roku 1974, kdy v důsledku tzv. normalizace došlo k zamítnutí jeho pokusu o rehabilitaci.

Archiv bezpečnostních složek - sb. Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy (V), arch. č. V-2524 UL.

KAPLAN, Karel: Druhý proces Milada Horáková a spol. – rehabilitační řízení 1968–1990. Praha: Karolinum, 2008.